Zelený Baull 121 / Flajt snů. Nebo zlých snů?

Zelený Baull 121 / Flajt snů. Nebo zlých snů?

Zelený Baull 121 / Flajt snů. Nebo zlých snů?

Tohle je zábavný, odstrašující, ale také poučný příběh o tom, jak hrát a nehrát golf. Bylo to nedávno, šel jsem běžný hendikepový turnaj a ve flajtu jsme byli čtyři. Pan Vysoký, pan Lidový, pan Zoufalý a já. Pan Lidový měl poněkud nadváhu a taky vozíček na elektriku (vozíček bude hrát v příběhu důležitou roli). Pan Zoufalý hned na první jamce zjistil, že nemá pětku železo a byl zoufalý z toho, že nevěděl, kde ji nechal.


Atmosféra ve flajtu nebyla bůhvíjaká. Na druhé jamce si vzal pan Zoufalý do ruky telefon (!) a volal kamsi na hřiště, kde hrál včera. Ptal se, zda-li tam nemají jeho hůl. Neměli. Poklesl na duchu a následně zahrál drajv do lesa. Šel hledat. Také pan Vysoký ztratil míč a musel se vracet, opakovat ránu. Začali jsme zdržovat. Načež se panu Lidovému na elektrickém vozíku ulomil kus umělé hmoty a beg mu na něm nedržel. Vysokému pak zazvonil telefon (!) a než ho našel, telefon chvíli vyzváněl.
Na další jamce jsem to zkazil i já, poslal jsem hned dva míče do autu, na následující jamce taky aut. To bude výsledek, říkal jsem si. Ale byl jsem vcelku veselý, neboť počasí bylo krásné, hra teprve na začátku, kolo má osmnáct jamek a cesta k cíli je dlouhá. Tak nač si kazit den?
Nicméně nálada se nelepšila. Pan Zoufalý po nevydařené ráně vykřikl, že se na to vysere, protože bez té pětky nemůže hrát. Upřímně: jeho hře nechyběla pětka, nýbrž trochu lepší švih. Pan Lidový nejprve zahrál vydařený drajv 230 metrů, jenže jak šel tu dálku, beg mu z vozíku pořád padal. Zcela udolán dorazil k míčku a zahrál krtka 30 metrů. A třetí ránu poslal do křoví. „Do hajzlu, zkurvenej vozejk, já se na to vyseru!!!“ zařval na celé hřiště a mrštil svou holí do lesa. Pak ji tam šel hledat. Pak ještě zahrál do bankru, další rána v bankru a tak dále. „Podělanejch sedm,“ hlásil. Sedm? S Vysokým jsme to spočítali a vyšlo nám osm. „My si myslíme, že jsi zahrál osm, ale jestli trváš na těch sedmi, klidně si je tam napiš…“, říkám s úsměvem, neboť vím, že takhle postavená věta od podvádění obvykle odradí. Pan Lidový si to přepočítal, zjistil, že skutečně hrál osm, hrozně se omlouval a říkal, že je z toho vozejku celej vedle. „V nejhorším to potáhneš na zádech, to přece ke golfu patří…“ říkám s ironií v hlase. „No to bych se vojebal…“ ulevil si bez ironie Lidový. Na další jamce už měl beg na zádech. Neojebal se, jen se trochu opotil.
Mezitím jsem zahrál další aut, takže to se mnou vypadalo bledě. Ale pan Zoufalý byl ještě bledší. Míček jsme po jeho šlajsovitém drajvu opět nemohli najít. Protože by se Zoufalý musel vracet a už bychom hodně zdržovali, prohlásili jsme míček za ztracený ve vodní překážce poblíž. Nevěděli jsme jistě, zda tam míček šel, ale nehráli jsme přece o ceny… Pan Zoufalý si tedy míček dropnul – jenže před překážku, „blíže k jamce“. Říkám, že takhle hrát nemůže. Šel tedy za vodní překážku. Díval se divně. Ale řekněte, copak byste od hráče s HCP 17 nečekali, že bude vědět, jak se dropuje u žlutých kolíků?
Po chvíli mi pan Lidový nezvykle zkroušeným hlasem povídá: „To vole, já ztratil tvojí skórkartu.“ Sice mi tvrdil, že diskvalifikován bude on, ale tušil jsem, že diskvalifikován budu já, protože to byla moje skórkarta (pravidlo 6-6B). Ale udržel jsem se a jen řekl: „To je blbý, ale stejně hraju špatně, takže zhorším tak jako tak…“ No co jsem mu na to měl říct? I když jsem si myslel: kdyby se pořád tak nerozčiloval a dával spíš pozor…
Naštěstí pan Zoufalý, který se zrovna vracel ze své dropovací anabáze, kartu našel a donesl ji. Byl jsem mu za to vděčen.
Když jsme došli na devátou jamku, pan Zoufalý zase nemohl po jedné své ráně najít míč. Říkám si, že tentokrát se už bude muset vrátit a opakovat ránu. Nebylo třeba. Zoufalý řekl, že na to kašle, ten jeho dnešní výsledek je mu u prdele a jede domů. Vysoký se udiveně zeptal: „A kdo mě vezme domů?!“, neboť přijel společně se Zoufalým. Zoufalý nereagoval, byl na dně svých psychických sil. „Já tě hodim…“, řekl Lidový, protože to byl v jádru lidový dobrák. A propos: když jsme dohráli, zjistili jsme, že Zoufalého ztracenou pětku mají ve zdejší klubovně. Nechal si ji asi na drajvingu.
Když Zoufalý odešel, hra se trochu zklidnila. Jen jsem v jednom momentě musel pana Lidového upozornit, aby neodhazoval hořící cigaretu na grýn, když patuje, protože když tam ta cigareta leží a hoří, může do grýnu vypálit dírku. Pan Lidový na to nic neřekl, ale cigaretu už tam pak neházel. Nakonec zahrál jen o bod méně, než byla jeho ochranná zóna a zhoršil si tedy hendikep. Pokud nějaký golfový pánbůh je, asi se mu trochu pomstil.
Tentýž golfový pánbůh mě ale taky slyšel, když jsem říkal, že hra je dlouhá a kolo má osmnáct jamek. Neboť i když jsem začal prachbídně, časem jsem se zlepšil, takže z toho bylo hezkých 38 bodů. Ještě že pan Zoufalý našel tu mojí kartu, když už ne své míčky a hůl…
A teď ta poučení z příběhu:
1. Neztrácejte hlavu, když se vám hra nedaří. Hrajte a věřte, že se karta obrátí. A taky se snažte neztrácet skórkarty.
2. Nevztekejte se a neházejte holemi do lesa. Škodíte jen sami sobě, navíc jste jiným pro smích. Je to právě váš vztek, co vám kazí hru.
3. Vypínejte si na hřišti telefon. Je to ostatně i v pravidlech, která všichni známe, že ano…
4. Naučte se pravidla! Ať víte, jak a kde dropovat.
5. Neházejte cigarety na grýn. Fuj, taková prasárna.
6. A vůbec: když se neumíte chovat, tak na golf nejezděte. Nebo se vám stane, že budete hrát se mnou a já pak o vás napíšu článek, jako je tenhle.