Golfové hřiště se fotografuje dobře, protože se nehýbe. Máte spoustu času na to vybrat si místo pro ideální záběr. Samozřejmě za předpokladu, že nefotíte při hře či dokonce při turnaji, kterého se sami zúčastníte. Taky už jsem fotil na turnaji, ale nedoporučuji: nevíte, jestli se soustředit na hru nebo na focení. A kolegy hráče to může samozřejmě rušit.
Hřiště nejčastěji fotím při „rekreační“ hře, kdy si jdu zahrát jen tak. Nejlépe ve všední dny, kdy na hřištích nikdo není. Focení, resp. výběr záběru, vyžaduje čas, přitom pobíháte po hřišti jak za míčkem, tak za ideálním záběrem. Asi nejlepší situace pro focení ale je, když třeba jedu na výlet na kole, dojedu na hřiště, kolo nechám u klubovny a vydám se pěšky fotit. Soustředím se pouze na fotografování a to pak pořídím i nejlepší fotky.
Pro dobrý záběr je nutné hřiště znát. Víte, která místa jsou nejatraktivnější, kde lze udělat nejhezčí nebo nejneobvyklejší fotky. Snažím se vždycky udělat pár tzv. znakových fotek, tedy těch, podle kterých lze hřiště poznat na první pohled. Třeba v případě Karlštejna je to fotka s hradem v pozadí. U Mariánských Lázní klubovna ve starém stylu. U Ypsilonky a Čeladné kopce a hory v okolí, u Mnichu a Čertova břemene velké kameny na hřišti. Je dobré vyfotit i nejhezčí či nejvýraznější jamku: mám fotky z cihelenské pětky, kde se hraje přes skálu, karlštejnské dvojky s pohledem do údolí a na hrad, ostrovní grýn na konopišťské devítce d´Esté, poloostrovní grýn v pražských Hodkovičkách na dvojce atd.
Při vší pestrosti českých golfových hřišť říkám jeden bonmot: golfové hřiště se dá nafotit stokrát jinak a pokaždé stejně. Oproti rozmanitosti přírody samotné je totiž golfové hřiště poněkud „unifikovaná“ krajina. Vždycky je to krátce střižený trávník, vždycky jsou tam „lívance“ v podobě grýnů, vždycky je tam jamka s vlajkou a nějaký ten bankr se světlým pískem. Skoro vždycky jsou tam stromy. Golfové hřiště skýtá mnoho možností jednotlivých záběrů, ale nakonec je to variace pro jednu strunu. Často tedy vznikají snímky typu zelený grýn s modrou oblohou, případně nějaká ta „náladička“ se stíny a stromy. Hodně se fotí i detaily typické pro golf: jamka s vlajkou, bankr s hráběmi, osaměle stojící beg atd. Je to estetická konvence, nic moc originálního.
Zásadní roli hraje světlo. Chcete-li udělat typickou pohlednici, je nejlepší mírně odpolední čas, kdy je slunce vysoko. Nejefektnější fotky se ovšem pořizují brzo ráno nebo k večeru. Důvod je prostý: velké zelené plochy hřiště jsou vcelku nudné, ale oživí je dlouhé stíny. Ty jsou samozřejmě k vidění pouze, je-li slunce nízko. Ráno přidává navíc rosu na trávě a jemný opar – ten někdy udělá celou atmosféru fotky, ale zároveň snižuje viditelnost do dálky. Západ slunce je pak nejspolehlivějším „efektizátorem“ každé fotky, je to skutečné kreslení světlem a stínem. Mám jednu velice efektní fotku ze Sokolova, z páté jamky, a je výjimečná právě pro svou světelnou atmosféru. Slunce už zapadalo, stín hráčky hrající hluboko dolů pod sebe vytvořil pěknou scénu. Když jsem fotil na tom samém místě podruhé, bylo poledne a fotka nemá takový efekt.
Nejen denní doba, ale i roční období je důležité. V dubnu jsou stromy ještě holé, okolí spíše hnědé a šedivé. Dobré fotky se dají pořídit v květnu, kdy je zeleň čerstvá. Pozdní jaro pomáhá těm hřištím, kde rostou četné druhy trav (například Benátky nebo Slavkov), hřiště pak hrají všemi barvami. Letní měsíce jsou pro focení ideální, jen pokud není hřiště příliš vyprahlé. Některá hřiště jsou nejhezčí na podzim, především ta parková, kde převažují listnaté stromy. Například pro Poděbrady je nejlepší říjen. Poněkud monotónní zelená masa se najednou rozehraje všemi barvami, klonící se ostré slunce dá fotkám náladu.
Když je řeč o světle, slunci, co takhle zataženo a mraky? Vnímavý fotograf dokáže udělat dobrou fotku za jakéhokoli počasí a Josef Sudek také říkal, že když svítí slunce, je to to nejblbější počasí pro focení. Mírně zataženo a šedivo na obloze ale není pro focení golfového hřiště tak, jak ho chtějí lidé vidět, ideální. Něco jiného jsou ovšem dramatická bouřková oblaka. Zeleň dole, černo nahoře, mezi tím malé barevné figurky golfistů – je to nezvyklé.
Mnohdy mám na fotkách hřiště bez lidí, jako čistou krajinu, postava ale fotku oživuje, velké zelené ploše dodá nějaký bod, na který se může divák upnout. Hřiště bez hráčů také působí trochu mrtvě. Často je ale spojení lidské postavy s krajinou obtížnou kompoziční záležitostí. Buď máte malého člověka, anebo z krajiny moc do záběru nedostanete. Je to i problém praktický, protože fotit hrajícího golfistu znamená, že ho můžete znervózňovat. Samozřejmě mám na foťáku vypnutou hlasitost závěrky, ale i tak většina lidí znejistí, když na ně někdo cizí namíří foťák. Tyhle situace řeším tak, že hráčům rovnou řeknu, že fotím pracovně a jestli jim to nebude vadit. Smějí se, že prý kde se na sebe pak můžou podívat… Když jim řeknu, že v Reflexu, dojde jim, že si nedělám srandu. Výsledkem je, že někdo ránu kvůli nervozitě pokazí, zatímco jiný naopak zahraje skvěle, protože chce na fotce dobře vypadat.
Někdy ani nevím, jestli už mě nebaví skoro víc focení golfu než hraní samotné. Protože hra vás potěší, ale nic hmatatelného po ní nezůstane. Naopak fotografie zachytí prchavý okamžik, může vám kdykoli připomenout místo i dobu. Fotografování – i to amatérské – je přece jistý tvůrčí akt, který člověka naplňuje pocitem, že vytváří hodnotu, jež odolá času. Staré fotky golfových hřišť jsou přitom unikátní, ukazují proměnu krajiny.
Občas se už těším, až po hře uložím hole do auta a vyrazím znovu na hřiště, kde je už tou dobou jen pár lidí. V takových sedm večer je tam ticho a prázdno, jen zapadající slunce a stíny a vlajka v jamce. Je to skoro kýč, když nějaký ten osamělý praporek na grýnu při západu slunce zachytíte. Snad mi to ale Sudek odpustí.
