Jsem pro tuto činnost zjevně nadán pozorovacím talentem - zatímco hřib nejenže nevidím z jednoho metru, ale ani ho nerozeznám od muchomůrky, takový Callaway HX Tour vidím na dvacet metrů. A to z něj vykukuje jediný bílý dimplík!
Sbírání ztracených míčků má i svou „profesionální“ tvář. Zatímco v USA jsou „lake balls“ velkým byznysem, u nás si hledačstvím lidé spíše jen přivydělávají: ať už jsou to místní kluci (Poděbrady), místní nezaměstnaní (Most) či místní vesničané (většina českých devítek). Ale o to mi nejde. Pořád se považuji především za hráče, nikoli sběrače, a hledáním si jen zpestřuji hru. Nalezené míčky neprodávám.
Co je nutným předpokladem k hledání? Vedle umění „vidět“ je to i schopnost „vědět“ - vědět, kde míčky hledat. Samozřejmě, že na grýnech a fervejích najdete minimum ztracenců. V rafu kolem jich už ale pár bude. V husté vysoké trávě ještě víc. Míčkonosné jsou všechny blízké lesy a remízky, křoviska, okraje vodních překážek a voda samotná (lovítko ale nemám, je to zbytečná zátež, většinou si pomůžu driverem, kterým míček ze dna dostrkám ke břehu). Přitom je důležité odhadnout, které z těchto míst je nejnadějnější. Tady už musíte uplatnit golfové myšlení. Bez přehánění tvrdím, že k úspěšnému hledání potřebujete mít zvládnutou otázku taktiky a strategie golfu samotného.
Tak například: jak vypadá ideální jamka pro nacházení míčků? Odpověď zní: je to čtyřpar dlouhý přes 350 metrů a po pravé straně je aut s lesem, který je hůře přístupný. Proč právě tato jamka? Protože tady je největší pravděpodobnost, že hráč ztratí míček. Na tak dlouhém čtyřparu chtějí být všichni co nejdelší - napálí drajv, co to jde, a protože se do toho opřou, obvykle zahrají šlajs. Většina hráčů jsou praváci a šlajs jim zamíří doprava. A co je vpravo? Přece aut s těžko přístupným lesem! Míček mizí v lese, je mimo hranice hřiště, hráč ho asi nepůjde ani hledat, musí hrát novou ránu z odpaliště. S prvním míčkem se už rozloučil – a ten je pak k nalezení. Bude asi tak ve vzdálenosti 170–200 metrů od odpaliště, protože to je průměrná délka, kam míče amatérským hráčům po drajvech dopadají.
Tedy první pravidlo: prakticky všechny jamky, které mají po stranách auty, jsou vhodné pro hledání. Dobře se hledá i na těch jamkách, které mají po stranách překážky, do kterých se hráčům moc nechce vstupovat (příliš hustá tráva, pichlavé trní atd.). Většinou si v takových případech beru do ruky hůl, kterou trávu či roští rozhrnuji. Hodně míčků je v místech, kde sice není ani aut či překážka, ale je tam menší les. Proč menší? Vysoké stromy jsou od sebe vzdáleny víc než mlází s neprořezanými stromky, větve starších stromů rostou už vysoko. Hráči si tam vlastní ztracený míček najdou. Naopak v nízkém porostu se hledá obtížněji.
Na hledání míčků musíte mít samozřejmě i čas. Ten ušetříte v prvé řadě tím, že nehledáte vlastní míček. V tomto směru existuje přímá úměra: čím lépe hrajete golf, tím víc také nacházíte míčků. Je dobré myslet i na praktické detaily. Například v husté trávě nehledám v případě, že mám na sobě jen krátké kalhoty (klíšťata…). Rozhodně lépe se hledá, když člověk beg nosí, než když ho tahá na vozíku - s begem projdete, s vozíkem neprojedete. Vždy sleduji vedlejším okem hru a dbám na to, abych svým pátráním nezdržoval. I proto se mi nejlépe hledá ve chvílích, kdy je na hřišti málo hráčů. Zásadně dbám i na to, abych někomu nesebral míček, který by mohl být ještě ve hře. Vždy si musím být jist, že míček je skutečně ztracen a nikdo ho už nebude hrát.
Různá hřiště plodí i různé míčky. Na Karlštejně, Konopišti nebo v Mariánských Lázních najdete často míčky nové, neohrané, drahé. Najít na levných malých devítkách míček typu Titleist Pro V1, to je spíš výjimka. Kupodivu skutečně ojediněle naleznu drajvingový míček – i když se říká, že s nimi lidé často hrají na hřištích, není to patrně tak rozšířený nešvar. Nejvíce míčků je možné nalézt na hřištích dvou typů: za prvé na velkých resortech s velkým množstvím turnajů (jde také o herně těžká hřiště, kde je pravděpodobnost ztráty míčku větší), a pak na lehčích hřištích, kde hrají často začátečníci. Pamatuji si, že jsem jednou našel na Karlštejně asi 12 míčků, ale i z Hodkoviček jsem si jich jednou odnášel víc než deset.
Na některých hřištích jsem se už setkal s nápisy, že hledání míčků je zakázáno a všechny míčky v areálu jsou majetkem hřiště. Nejsem si jist, že to pravda – míček totiž stále patří jeho majiteli, tedy hráči. Hřiště se spíš brání tomu, aby míčky sbírali ve větší míře podnikavci a prodávali je. Rozumné hřiště se tedy buď domluví s pár místními, že jim tuhle „čističskou službu“ povolí, anebo to nechá na hráčích samotných. Sbírání ztracených míčků je přitom činnost nejen prospěšná vlastní peněžence, ale je to i ekologická aktivita. Vždyť tím přírodu zbavujete umělé hmoty.
