V letošním roce se opět otevře několik nových golfových hřišť a některá stávající se rozšíří. Zahájit provoz by měla především reprezentativní osmnáctka u Pardubic pod Kunětickou Horou, otevření chystá také další omnáctka u Ústí nad Labem. Další hřiště by mělo být zprovozněno u Mladé Boleslavi. Druhou devítku otevřou na jaře v Olomouci a v Ropici. Na podzim by měla být dokončena třetí devítka na Karlštejně, v té době se i chystá otevření rodinné devítky u Trhového Štěpánova ve středních Čechách.
Z hlediska golfu je dobře, že se počet hřišť zvyšuje, hráč si pak má z čeho vybírat. Na druhé straně se objevují hlasy, že sice roste počet hřišť, ale hráčů nepřibývá tolik. I proto mají některá hřiště ekonomické problémy, i proto jsou některá hřiště o víkendech poloprázdná a ve všední den na nich není skoro nikdo. Neřešme ale tohle dilema: pokud někdo chce postavit hřiště, nechť svou ideu realizuje. Teprve její provoz ukáže, jestli jde o životaschopný projekt.
Chci tu ale zmínit jednu osobní zkušenost, kterou jste ve vztahu k hřištím možná taky prošli. Začalo se mi to stávat asi tak po půl roce hraní, když už mně golf opravdu chytil, herně jsem se zlepšoval a už jsem také měl zkušenost ze hry na různých hřištích. V tu chvíli jsem začal krajinu, kterou jsem projížděl autem nebo na kole, vidět „golfově“: tedy zda by se tu dalo či nedalo postavit hřiště. Při pohledu do malebného údolí potoka si rovnou říkáte: tady by byl pěkný čtyřpar se stromy. Když stojíte na kopci nad polem, usoudíte: odtud by se krásně odpalovalo. A v místech, kde louky od sebe dělí rovně jdoucí remízky, nemůžete nevidět, že právě sem by hřiště zapadlo ideálně. Vybavuji si dokonce i konkrétní místa - například jisté lučiny blízko Votic, s výhledem ke střednímu Povltaví. Anebo místo na západním okraji Českého Středohoří, mezi jedinečnými kopcovitými homolemi. Znám i lokalitu v Posázaví, kde by hřiště opravdu mohlo vzniknout - v návrhu územního plánu ho má zdejší obec. Chybí sice projekt, dosud je to pole zčásti obklopené lesem s výhledy k Sázavě, ale když jsem se po něm procházel, jamky, grýny, ferveje, odpaliště jsem už přímo rýsoval…
Takhle snílkovsky jsem si tedy „projektoval“ krajinu donedávna. Ale pak jsem zase jednou vyrazil na výlet a ocitl se právě na tom místě v Českém Středohoří, které by pro hřiště bylo tak vhodné. A najednou jsem si uvědomil, že zdejší krajina by se zase o kus „zcivilizovala“, místo by ztratilo své kouzlo. Teď tu není nikdo, jen ticho a klid, a kdyby tu stálo hřiště, budou tu auta, parkoviště, club house… Něco se v mé mysli hnulo: krajinu jsem zase začal vidět očima normálního člověka, ne golfem omámeného jedince. Teď když vidím golfově vhodné místo, jenom si říkám: je hezké tak, jak je, a ať tak zůstane.
Tohle však nemá být filipika proti stavbě nových hřišť. Hřiště nechť klidně rostou jak houby po dešti. Ale ne tak, že udělají z relativně přírodní krajiny civilizovanou, nýbrž naopak: z příliš civilizované ať se stane zase krajina přírodní. Mám na mysli všechna ta příměstská místa zarůstající travou, všechny výsypky po důlní činnosti, všechny rumiště, zavážky, bývalé skládky... Právě tady bude každé golfové hřiště mít svůj největší smysl, i díky tomu negolfisté pochopí, že golf může mít i společensky prospěšnou tvář. A je tu i obrovský prostor, kde může golfový architekt-profesionál ukázat, co umí, kam až sahá jeho fantazie a schopnosti. Protože „vrazit“ hřiště do krásné krajiny, to přece umíme všichni… My všichni amatéři.
