Na Mirka se to valí ze všech stran. Vidina pevné vlády se mu zase vzdaluje, vede boj nejen se svými protivníky nalevo, ale i s Hradem. Richelieuovský Pavel Bém z vlastní strany si troufá čím dál víc, co nevidět šéfa asi vyhodí ze sedla (nebude to příliš brzy?). Manželka Pavla konečně prohlédla a odmítá hrát trapnou hru na manželství -nemanželství, žádost o rozvod je na stole. Milenka Lucie naznačuje, že „je v tom“, tudíž Mirka čeká další popracovní šichta...
. On sám je pak z těchto událostí tak na nerv, že kope do auta reportérů Blesku. Nemá to lehké, chachar jeden moravský.
Topolánek vcelku neudělal od loňských voleb nějakou zásadní politickou chybu, mantinely výsledku 100:100 mu moc nedovolovaly. Hrubky se dopustil vlastně až před pár dny, kdy lidovcům a zeleným příliš ustoupil a vítězní modří se náhle jeví jako rovnocenní ke spojení černí+zelení (přičemž tyhle strany nepobraly ani polovinu hlasů, co ODS celá).
Člověku je Topolánka až líto, když vidí jeho tragický boj o vytoužené pevné křeslo ve Strakovce. Jenže lítost stranou - on si za svůj osud může z větší části sám. Není totiž tak dobrým politikem, jak si o sobě myslí. Jeho vesnické silácké vystupování (které zákonitě musí popuzovat distingovanější městské odéesáky typu Béma a spol.) může být sem tam sympatické svou přímostí, ale v zásadě je to jen líc tváře, která se jmenuje: neobratné křupanství. Jeho společensky nezvládnutá milostná aféra s poslankyní mu také plusové body nepřidala. Velký počet bodů ztratil angažováním vocilkovského poradce Dalíka – co je to vůbec za lídra, který má po boku tak sebevědomou a přitom prázdnou figurku? Že pak lídr kope do nějakého auta a tohle jednání doprovází vulgárními nadávkami, to už vlastně není překvapením: ano, tohle je prostě Topolánek se vším všudy.
Kdyby sociálním demokratům vládl někdo jiný než mocí posedlý oportunista Paroubek, možná by Topolánek už premiérem dávno byl. Ale je to ironie osudu, že právě tihle dva stojí proti sobě a vzájemně si brání v uchopení moci. Z pohledu někdejšího boje Klause se Zemanem se pak zdá, že soupeření Topolánek-Paroubek je druhá liga. Ve smyslu politické obratnosti, diplomatických a vyjednávacích schopností, ale i z pohledu úrovně kultury chování a vystupování (i když Zeman byl také dost velké „čuně“). A druholigoví hráči si nezaslouží, aby si natáhli na ruku pásku kapitána-premiéra národního týmu.
