Zelený Baull 86 / Není Trupl jako Babický

Zelený Baull 86 / Není Trupl jako Babický

Zelený Baull 86 / Není Trupl jako Babický

Před pár dny vyšel další Klíč k českým golfovým hřištím. Je to už sedmý díl knižní řady, kterou připravuje Daniela Gaudlová a vydává její nakladatelství A.ga.ma. Svědčí to nejen o autorčině vytrvalosti, ale také o tom, že golfu se u nás skutečně daří: přibývají nová hřiště, o kterých se dá psát. V Klíči č. 7 jsou popsány a z hlediska herní taktiky rozberány hřiště Ypsilon, Sokolov, Mstětice, Telč, Hostivař, Benátky nad Jizerou, Poděbrady (ty už byly v 1. díle, ale od té doby se hřiště změnilo) a rakouský Haugschlag 2.


Protože podzimní večery jsou dlouhé, knížku jsem nepoužil jako bezprostřední přípravu ke hře, ale přečetl si ji doma v teple jako literární kus. Věnoval jsem pozornost nejen tomu, co mi trenéři radí, ale i jakým způsobem mi to radí. Zároveň však předesílám, že nedokážu rozlišit, co skutečně trenéři řekli a jak moc či málo jejich slova autorka stylisticky upravila. Ale beru to tak, že co nakoupila, to prodává.
Většina textů se drží při zemi. Taková spolehlivá hra, procentuální golf, který sice není moc vzrušivý, ale vede k nejlepším výsledkům. Neboli věcný a jednoduchý styl, srozumitelné a snadno použitelné rady typu zda riskovat s driverem nebo hrát na jistotu s pětkou dřevem. Takovým způsobem radí například Jiří Němeček (Haugschlag), Jan Juhaniak (Ypsilon), Jiří Seifert (Poděbrady) nebo Roman Chudoba (Hostivař). Pokud lze vypozorovat nějaká specifika, pak jsou to spíš maličkosti. Například Roman Chudoba používá v souvislosti s typem rány či taktikou nejčastěji výraz „doporučuju“. To je docela příjemný trenérský přístup. Němeček zase mluví většinou ve výraznější ich formě, do výkladu zapojuje i konkrétní způsob, jakým on tu kterou jamku hraje, popřípadě jak by ji hrál, kdyby měl hendikep nad deset. Nakonec ale většina trenérů užívá jemný přikazovací způsob: hrajte, palte, umisťujte, dávejte pozor, nezkoušejte, nebojte se…
Dva z trenérů mají osobitější přístup k výkladu. Neříkám, že jsou automaticky lepší než ti druzí, ale jejich texty mi v paměti uvízly nejvíc. Jsou jiné jak z hlediska obsahu, tak formy.
Formou upoutá především Ondřel Trupl, který popisuje hru na osmnáctce v Telči. Na jednom místě například píše: „Velký statečný chlap si může vzít driver, aby byl blíže ke greenu. Velký rozumný chlap si vezme trojku dřívko nebo dlouhé želízko a bude mířit na kámen vpravo…“ Vida, jak lze věčné dilema risk/jistota vyjádřit nápaditým a vtipným opisem. Ne že bych miloval zdrobnělinky typu „dřívko“ a „želízko“ (vypouštěny z úst některých hráčů mi pijou krev, stejně jako výraz „golfíček“ – za ten bych vraždil), ale bavičům Truplova typu je velkoryse odpouštím. Ony totiž zapadají do jeho košaté a bezprostřední mluvy, jež nachází výraz ve větách jako „bombardér se nebojí, vezme to největší kladivo, co má v bagu, a mocně udeří…“, popřípadě „s tím si hobby player nedělá starosti, postupně si míček svědomitě dokutálí na green.“ Hezká věta na adresu designu hřiště je také: „Bunker před greenem je trochu lumpárna…“ Nezbytné koření Truplovy mluvy pak tvoří výrazy jako „čarostřelec“, „hustoles“, „maximální morál“, „brčálník“ či „pumelenice“. A při popisu obtížné osmnácté jamky s mnoha překážkami neopomněl zdůraznit, že „před odpalištěm u silnice rostou třešně, které jsou fantastické. To pro případ, že čekáte, až flight před vámi vyřeší své problémy.“ Trupl prostě dokáže vnímat golf i v širších estetickopřírodních souvislostech… Mimochodem, pozornost k různým negolfovým detailům stejně jako širší popis hřišť jako celku by textům určitě prospěly.
Zcela odlišný způsob volí při svém popisu ing. Alan Babický, MBA. Alan na to prostě jde s plným vědomím svého intelektuálního a vzdělanostního backgroundu… Kupříkladu hned první věta u první jamky v Sokolově čtenáře upřímně překvapí: „Klasická intimidační jamka z prvního odpaliště.“ Řečeno s Woody Allenem: „Panečku, být takhle chytrý!“ A golfista-publicista jen dodá: „Drive and write for show…“ Až po nahlédnutí do slovníku cizích slov jsem zjistil, že „intimidační“ je právnický výraz pro „hrozebný nátlak, zastrašování“. Kdepak, s Alanem bych nechtěl hrát jamkovku, ten by mě zastrašil, ledva bych vytáhl svůj drajvr z bagu.
Ale bez ironie: Babického popis splňuje nároky na komplexnější takticko-strategického průvodce hřištěm. Text není jen o tom, kde se do drajvu opřít a kde ne. Často se tu pracuje se stěžejním pravidlem pro rekreačního hráče, tzv. osobním parem. Babický výkladem ilustruje i svoje přesvědčení, že je schopen taktickými radami ušetřit hráči s hendikepem 18-36 až osm ran (tuto tezi uvádí v anketě na otázku Co víc ovlivní výsledek, zda technika či taktika). V jeho textech jsou i technické poznámky („základní pravidlo self managementu říká, že krátké hole nelze efektivně takzvaně rvát“), odkazy ke hře Tigera Woodse, srovnání jamek s některými světovými (třináctka v Sokolově mu některými prvky připomíná jamku č. 12 v Amen Corneru na Augustě). Čtenář se doví něco o principu tzv. heroických jamek (odvážná a skvělá rána může přinést velký zisk), nebo co charakterizuje jamky penalizační („jakmile hráč nezahraje jednu jedinou možnou, designem diktovanou ránu, tak je automaticky trestán“). Golfistům se dostane i lakonických tréninkových rad: „Jestliže hráče čeká už potřetí osmnáctimetrový putt, měl by po hře navštívit driving a trénovat směr a délku pro rány do greenu.“ Babický toho o golfu z hlediska teorie ví hodně, orientuje se v zahraničních trendech a má v tomto směru před ostatními českými profíky určitý náskok.
Takže jsem se ze sedmého Klíče nejen něco dověděl, ale taky jsem se docela pobavil. A vím, že když budu chtít jít k trenérovi, který mě ohleduplně povede, vyberu si třeba „doporučujícího“ Chudobu, když se budu chtít volit věcnou jistotu, objednám se u Juhaniaka a spol., když se budu chtít zlepšit v taktice, zavolám Babickému a když se budu chtít s někým zasmát, zvolím si Trupla.