Golfista může mít ve svém bagu maximálně čtrnáct holí. Vlastně ne! Může jich tam mít třeba sedmnáct, ale když hraje turnaj, musí tři z nich nějak označit a nahlásit zapisovateli, že s těmito holemi nehraje.
Když se zamyslíte nad tím, proč zrovna čtrnáct holí je maximum, nedojdete k žádné rozumné odpovědi. Je to úzus, který vznikl historickým vývojem. Dnes se sice hovoří o tom, že by bylo dobré kvůli dramatičnosti hry snížit počet holí na turnajích třeba na deset, jenže to by asi neprošlo. Golf je takový byznys, že kdyby měli všichni rekreační hráči kupovat o čtyři hole méně, znamenalo by to podstatné snížení zisků v golfovém průmyslu a to výrobci holí nepřipustí. Je to dokonce úplně naopak: právě prodej výbavy a s ním spojené větší obraty zajišťují golfu jeho stálý růst. Spíš se bude povolený počet holí zvyšovat – čtrnáct nebo patnáct, není to jedno? A proč ne rovnou dvacet? Když se s tím chce někdo tahat…
Co myslíte – kolik holí vlastně stačí k tomu, aby hráč zahrál relativně slušný výsledek? Tedy například aby hrál bogy golf, každou jamku jednu nad par? Pokud jde o nějaké lehčí hřiště, třeba nějakou typickou českou „devítku“, pak jsem toho názoru, že stačí čtyři, maximálně pět holí. Patr, jedna vedžka na veškerou krátkou hru do 100metrů, jedno či dvě železa (osmičku a šestku, popřípadě jen sedmičku) a jedno dřevo – nejlépe asi pětku, na dlouhé rány z týčka i ferveje. A samozřejmě patr
Důkaz pro to, že bez mnoha holí se úplně obejdete, dostanete na každém sranda-turnaji, který se hraje jednou jedinou holí. Sedmičkou, šestkou, čím chcete. Letos v létě jsem si to vyzkoušel na turnaji ve Staré Boleslavi. Je to krátké hřiště, nemusíte být dlouzí – to je samozřejmě při hře jednou holí výhoda. Vzal jsem si šestku železo a podařilo se mi být na tříparech první či druhou na grýnu, na čtyřparech druhou či třetí. Patování byl už problém, spíš než dva paty jsem hrál tři, ale stejně mě překvapilo, jak snadno se vlastně jedinou holí hraje. A jak různorodá je to hra, jak dobře procvičí váš cit pro poloviční a tříčtvrteční švih, pro délku letu míče. Také vás nutí uvažovat strategicky, protože se například nesmíte dostat do bankru – se šestkou byste se z něho vyhrávali na dvě i více ran. Tudíž musíte hrát velkým obloukem okolo bankrů, popřípadě hodně před ně nebo za ně. Anebo musíte počítat s tím, že vyšší ránu bez doběhu na vzdálenost dvacet pět metrů nedáte – tudíž je potřeba hrát tak, abyste mohli k vlajce z těch dvaceti pěti metrů čipovat.
Hra s menším či minimálním počtem holí by měla být samozřejmostí pro každého začátečníka. Set sestavený ze čtyř, pěti holí doporučuji všem, kteří jdou poprvé na hřiště, kteří mají hendikepy okolo padesáti. Jsou to hráči, jejichž úderová jistota je zatím velmi malá, hrají skoro se všemi holemi stejnou délku a jsou hlavně rádi, když jim míček letí. Těm bohatě stačí ta sedmička a vedžka, případně pětka dřevo či nějaký hybrid, aby si vyzkoušeli hru s delšími holemi. Protože nebudou postaveni před volbu, kterou hůl vzít, budou se soustředit jen na švih samotný a především při krátké hře s vedžkou získají zcela nezbytný cit pro míč.
Chápu, že když si začátečník koupí celý nový set, chce si ho taky náležitě na hřišti užít - ale praktická využitelnost deseti, neřku-li všech čtrnácti holí je pro takového hráče spíše malá. Zbytečně plýtvá jak psychickými, tak fyzickými silami. Jistě sami dobře víte, jak politováníhodný je pohled na zelenáče, který s sebou vláčí na trakaři dřeva, hybridy a kompletní sadu blyštivých želez, ale hra mu moc nejde a je z toho zoufalý, a naopak jaký je pohled na výborného hráče, který má pár ošuntělých holí, jenž se v ještě ošuntělejším begu volně melou, ale hraje vždycky tam, kam chce. Nést v malém bagu jen čtyři hole možná působí poněkud „chudě“, ale golf by měla přece být hra a ne předváděcí molo (i když vím, že je tomu často naopak). Uznání a respekt spoluhráčů si nezískáte vlastnictvím holí, ale jen tím, co s nimi dovedete.
