Minulý týden jsem vyrazil na novinářskou dovolenou na golfová hřiště na severní Moravě. Hrál jsem domáckou devítku v Rožnově pod Radhoštěm, moderně pojatou devítku v Ropici u Třince (brzy to bude osmnáctka), obě mistrovská hřiště v Čeladné. A také dvě zámecká hřiště, jen asi dvacet kilometrů od sebe vzdálená: Kravaře a Šilheřovice. Po sportovní stránce je ze jmenovaných nejlepší Čeladná, to je skutečně skvělých 36 jamek; největší pohodu a oddych zase najdete v Kravařích, to je milé hřiště s charizmatickým prezidentem místního klubu M. Tošerem...
. Velký dojem na mě ovšem udělaly Šilheřovice.
Šilheřovice jsou mezi golfisty už dlouho známé. Vesnice leží asi patnáct kilometrů od centra Ostravy, skoro u polských hranic. Hřiště je v ohromném, stohektarovém parku místního zámku, vzniklo v roce 1968. Dodnes má klub ve svém názvu TJ – Tělovýchovná jednota. Park byl založen v roce 1820, stále v něm rostou původní dřeviny, především nádherně košaté duby. Zámek je ještě starší, je z přelomu 18. a 19. století. V letech 1848-1938 patřil vídeňské větvi finančníků Rothschildů, pohnuté osudy měl po roce 1945. Využíván byla jako domov mládeže či hornické učiliště, později patřil Restauracím a jídelnám, sloužil jako učňovské středisko a internát. Dnes patří Svazu českých a moravských spotřebních družstev, ten ho ale prodává – je k mání za 70 miliónů korun. Do oprav i úprav by se ale musely investovat další desítky miliónů.
A tak zámek zatím chátrá, stejně jako divukrásná kašna-bazén se sousoším Neptuna, která je na velké louce před zámkem a kde je také první jamka na hřišti. Když na tahle místa vstoupíte, duch místa vás nemůže nezasáhnout. Jdete a hrajete okolo bazénu, přes dva stromy, zámek máte vlevo nad sebou. Zážitek byl tak silný, že jsem hru přerušil, do vypuštěného bazénu vlezl a fotil. Je to rozhodně jedna z nejhezčích jamek u nás – ale také nejdelší, pětipar má délku ze žlutých 537 metrů. Když byste náhodou do bazénu poslali svůj míček, můžete ho beztrestně vyndat. Mimochodem, pár golfistů mi říkalo, že se tu v bazénu v dětství koupali… Vedle bazénu jsou v parku ještě další stavby, například lovecký zámeček či mléčnice (dnes restaurace), poničená brána do parku či prázdná kašna. A taky socialistický hotel příšerného designu. Golfová klubovna sídlí v někdejší oranžerii pro pěstování ananasů a současný moderní golfový duch tu stále moc nepřevážil nad duchem sportovních TJ. Což je ale možná dobře.
Když ostatně vidíte, jak ty historické stavby zčásti chátrají, říkáte si, že je to obrovská škoda, ale na druhou stranu právě tahle rozpadlost dodává areálu neuvěřitelnou atmosféru, plnou melancholie. Dokážu si představit, že by se zámek proměnil v krásný zrenovovaný hotel, že by z jeho terasy shlíželi hosté na golfisty hrající dole, dokážu si tu představit slavnostní party po turnaji s večerním ohňostrojem. Ale nejsem úplně jist, jestli by se mi tu zákonitě líbilo víc, než když jsem tu byl sám a všechno kolem nahlodával zub času… Nicméně park je stále krásný, živý. Stromy vytvářejí doslova hradbu zeleně, když skrz ně proniká zapadající či vycházející sluneční svit, když se orosená tráva fervejí a grýnů leskne, má hřiště doslova magickou atmosféru.
Pro oko ideální, pro hru ale komplikující, protože netrefit za 18 jamek ani jeden strom, to se povede jen málokomu. Hřiště neodpouští především stranovou nepřesnost, jakýkoli šlajs a huk je horší než když míček topnete, ale on přesto běží rovně po zemi. Koruny stromů zastaví nebo pozmění směr jeho letu, míč pak propadne dolů a musíte hrát pod větvemi, nemůžete ránu zvednout do výšky. Před hrou lze proto doporučit natrénovat si velice nízké dlouhé čipy, resp. zhruba strometrové rány pětkou, čtyřkou železem či dřevem, kterými se po zkaženém drajvu můžete ještě dostat ke grýnu. Jinak se zpod větví nedostanete. Na mnoha jamkách je nutné být velice přesný, ferveje a průzory mezi stromy jsou úzké. Okouzlení z prostředí se ostatně může během kola proměnit v psychické trauma z neustálé hry do větví, přes větve, pod větvemi…
Ale to vše bývá po hře zapomenuto. Stačí se po osmnácté jamce vracet cestou k zámku, podívat se z vysoko položené terasy na neptunovský bazén dole a zelenou harmonii okolo, a uvědomíte si, že číslo vašeho výsledku je proměnlivé, zatímco krása je stálá.
Šilheřovice jsou mezi golfisty už dlouho známé. Vesnice leží asi patnáct kilometrů od centra Ostravy, skoro u polských hranic. Hřiště je v ohromném, stohektarovém parku místního zámku, vzniklo v roce 1968. Dodnes má klub ve svém názvu TJ – Tělovýchovná jednota. Park byl založen v roce 1820, stále v něm rostou původní dřeviny, především nádherně košaté duby. Zámek je ještě starší, je z přelomu 18. a 19. století. V letech 1848-1938 patřil vídeňské větvi finančníků Rothschildů, pohnuté osudy měl po roce 1945. Využíván byla jako domov mládeže či hornické učiliště, později patřil Restauracím a jídelnám, sloužil jako učňovské středisko a internát. Dnes patří Svazu českých a moravských spotřebních družstev, ten ho ale prodává – je k mání za 70 miliónů korun. Do oprav i úprav by se ale musely investovat další desítky miliónů.
A tak zámek zatím chátrá, stejně jako divukrásná kašna-bazén se sousoším Neptuna, která je na velké louce před zámkem a kde je také první jamka na hřišti. Když na tahle místa vstoupíte, duch místa vás nemůže nezasáhnout. Jdete a hrajete okolo bazénu, přes dva stromy, zámek máte vlevo nad sebou. Zážitek byl tak silný, že jsem hru přerušil, do vypuštěného bazénu vlezl a fotil. Je to rozhodně jedna z nejhezčích jamek u nás – ale také nejdelší, pětipar má délku ze žlutých 537 metrů. Když byste náhodou do bazénu poslali svůj míček, můžete ho beztrestně vyndat. Mimochodem, pár golfistů mi říkalo, že se tu v bazénu v dětství koupali… Vedle bazénu jsou v parku ještě další stavby, například lovecký zámeček či mléčnice (dnes restaurace), poničená brána do parku či prázdná kašna. A taky socialistický hotel příšerného designu. Golfová klubovna sídlí v někdejší oranžerii pro pěstování ananasů a současný moderní golfový duch tu stále moc nepřevážil nad duchem sportovních TJ. Což je ale možná dobře.
Když ostatně vidíte, jak ty historické stavby zčásti chátrají, říkáte si, že je to obrovská škoda, ale na druhou stranu právě tahle rozpadlost dodává areálu neuvěřitelnou atmosféru, plnou melancholie. Dokážu si představit, že by se zámek proměnil v krásný zrenovovaný hotel, že by z jeho terasy shlíželi hosté na golfisty hrající dole, dokážu si tu představit slavnostní party po turnaji s večerním ohňostrojem. Ale nejsem úplně jist, jestli by se mi tu zákonitě líbilo víc, než když jsem tu byl sám a všechno kolem nahlodával zub času… Nicméně park je stále krásný, živý. Stromy vytvářejí doslova hradbu zeleně, když skrz ně proniká zapadající či vycházející sluneční svit, když se orosená tráva fervejí a grýnů leskne, má hřiště doslova magickou atmosféru.
Pro oko ideální, pro hru ale komplikující, protože netrefit za 18 jamek ani jeden strom, to se povede jen málokomu. Hřiště neodpouští především stranovou nepřesnost, jakýkoli šlajs a huk je horší než když míček topnete, ale on přesto běží rovně po zemi. Koruny stromů zastaví nebo pozmění směr jeho letu, míč pak propadne dolů a musíte hrát pod větvemi, nemůžete ránu zvednout do výšky. Před hrou lze proto doporučit natrénovat si velice nízké dlouhé čipy, resp. zhruba strometrové rány pětkou, čtyřkou železem či dřevem, kterými se po zkaženém drajvu můžete ještě dostat ke grýnu. Jinak se zpod větví nedostanete. Na mnoha jamkách je nutné být velice přesný, ferveje a průzory mezi stromy jsou úzké. Okouzlení z prostředí se ostatně může během kola proměnit v psychické trauma z neustálé hry do větví, přes větve, pod větvemi…
Ale to vše bývá po hře zapomenuto. Stačí se po osmnácté jamce vracet cestou k zámku, podívat se z vysoko položené terasy na neptunovský bazén dole a zelenou harmonii okolo, a uvědomíte si, že číslo vašeho výsledku je proměnlivé, zatímco krása je stálá.
