Zelený Baull 66 / Golfista, který si rád připočte trestnou

Znám jednoho golfistu, říkejme mu pan M., a to je hráč, jakému žádný roven není. Nežertuju: je to originál, jakého na českých hřištích nepotkáte.


Především - pan M. vůbec jako „typický“ český golfista nevypadá. Ano, je to pán okolo padesátky, slušného zaměstnání technického zaměření, což je běžný typ, který v Česku hraje golf. Jenže když pana M. vidíte, tipovali byste ho spíš na chovatele včel. Nenosí žádné značkové oblečení, hodinky na jeho ruce nestály desítky tisíc a v begu má hole, které mu slouží už nějaký ten pátek. Je to pán, který netouží vnějšími znaky upoutat, vyniknout. Jeho klidná řeč a vyrovnaná, spíše pomalejší chůze napovídají, že jde o flegmatika, který se na věci dívá z pohledů téměř kosmických. A na nějaké nepovedené ráně mu až tak nezáleží: „Co je to zkažená rána proti zkaženému životu!“ pronáší občas a já se v té chvíli trošku zasměju tomu patosu, ale taky věřím, že to tak opravdu myslí.
Pan M. nehledí na to, jaké výsledné číslo zahraje. Ne snad, že by mu vůbec nevadilo, když hraje špatně. To se nelíbí nikomu. Ale pan M. je v golfu úplně oprostěn od mužského soutěžení, kterému propadne drtivá většina chlapů, co tuhle hru hrají.
I proto je skutečná radost hrát s ním jakýkoli turnaj. Svou neambicózností vytvoří pohodovou atmosféru. Nežvaní pořád o tom, proč tuhle ránu zahrál takhle, proč tohle zkazil, co měl udělat, anebo co udělal blbě. Nečte donekonečna grýn a neštuduje birdie kartu. Prostě se postaví k míčku a zahraje. A mezitím si s vámi povídá, klábosí, žertuje… Vůbec nezdržuje, míček při stablefordu nesbírá při deváté ráně, ale třeba už při páté, protože realisticky ví, že stejně bude potřebovat ještě další čtyři rány, tak co by to komplikoval… Jeho žena se snaží v něm vzbudit alespoň špetku soutěživosti, občas mu navrhne, že budou „o něco hrát“, takže on nakonec řekne: „Tak dobře, hrajeme o pivo.“ A po první prohrané jamce z osmnácti řekne: „Vyhrálas. Máš u mě to pivo.“ Prostě si nechce kazit hru tím, že by myslel na výsledek.
Typickým číslem pana M. je ovšem přidělování si trestných ran. Opravdu jsem neviděl českého golfistu, který by byl v tomto směru tak důsledný. Posledně si třeba přidělil dvě trestné rány za to, že omylem vstoupil asi tak na dva kroky do kraje biózóny (nevšiml si, že červený kolík má nahoře ještě černý pruh). Za to jsou podle pravidel dvě rány navíc. 99% golfistů by to zahrálo do autu slovy: „Jéééé, sem se vlastně nesmí, tak pardon…“ Pan M. si ovšem ty rány skutečně přidělil a jamku samozřejmě nedohrál, aby nezdržoval. Jeho žena občas říká, že on v si v tom přidělování trestných libuje a že si je dává i za věci, které snad v pravidlech ani nejsou.
Pan M. přitom vůbec nehraje špatně, má docela tvrdý švih, když se mu povede drajv, letí k dvoustovce, hlavně se středními železy má slušnou ránu a při patování zachovává klidnou hlavu. Umí zahrát par, jeho standardem je něco mezi bogey a dabláčem. Mohl by aspirovat na HCP okolo dvaceti, jenže… On skutečně hraje pro tu radost z procházky po golfovém parku, pro pohodu volného času.
Takový přístup ke hře ovšem nevychází jen z povahy dotyčného, ale i z faktu, že golf hraje už pěknou řádku let. Za ty roky si pan M. asi uvědomil, kde jsou jeho meze a bere si z golfu to, co je mu nejpříjemnější. Naopak většina současných českých hráčů jsou „mlaďoši“, kteří hrají dva, tři roky, maximálně tak pět. Jistá ambice být pořád lepší, snažit se vyhrávat, v nich stále je. I to je příčinou, proč je česká golfová společnost občas trošku afektovaná. A naopak: hráčů typu pana M. najdeme plno v zemích s dlouhou golfovou tradicí, tedy především na Britských ostrovech. Takže i když je pan M. běžným Čechem – například si rád dá při hře pivo - je vlastně svým přístupem ryze nečeský.