nahoru

Zelený Baull 65 / V Hostivaři neodpaluj na Pendolinu, pojede vlak

Andrej Halada 18. července 2006 • 10:59

Všichni pražští golfisté vědí, že by hlavní město potřebovalo desítku, ne-li víc golfových hřišť. Snadno by se uživily, v Praze žije podle některých údajů zhruba třetina českých hráčů golfu. Zatím se dalo hrát jen dvou devítkách, v Motole a Hodkovičkách, teď přibylo třetí hřiště, v Hostivaři.


Už nějakou dobu fungující hostivařský driving patří k těm nejhezčím, má architektonicky nápaditě řešené kryté dvouposchoďové odpaliště. Zvláštní je i místo dopadu míčků, které ohraničují dva kopce, na nichž se pasou kozy a ovce. Levý kopec také vymezuje jednu ze stran hřiště, další hranicí je železniční trať Praha-České Budějovice, třetí hranici tvoří plot od vedlejšího průmyslového areálu. Blízko je i frekventovaná silnice a sídliště. Přes hřiště jde elektrické vedení, jehož dráty by mohly některým ranám vadit, ale „krajinný“ prvek v podobě vysokých železných sloupů místu neubírá, spíš ho ozvláštňuje. Chápu, že ne každému se to musí líbit, ale mě takový typ hřiště oslovuje Hostivař mi připadá pěkný, městské prvky se tu dobře kloubí s přírodními.
Areál je sice obemknutý městem, ale vnitřek je zelený park, hráč má pocit oddělenosti. Omezení jsou vyvážena i svébytným designérským přístupem. Je tu nikoli tradičních devět jamek, ale celkem jedenáct. U jamek č. 2 a 3 si hráč může vybrat. Dvojka áčko i trojka áčko jsou rovinaté jamky, čtyřpar a třípar, dvojka béčko a trojka béčko jsou třípary na zmíněných kopcích. Především dvojka béčko je jednou z nejoriginálnějších, ale také nejtěžších jamek u nás. Ze žlutých je to 137 metrů, hraje se z jednoho kopce na druhý přes „údolí“. Fervej tu není, prostě musíte trefit grýn. Když ho minete, míček skončí kdesi v křoví na svazích kopce, hledat ho obvykle nemá cenu. Náladu si lze spravit na trojce béčku, kde se hraje 105 metrů krásně dolů ze svahu na grýn trojky áčka. Zatímco na 2B bude úspěchem bogy, na B3 se dá bez problému zahrát par.
Jamky v Hostivaři jsou kratší, čtyřpary většinou mezi 250 – 300 metry, je tu jediný pětipar. Řeklo by se: snadné hřiště. Ale kdepak… Hřiště je velmi technické, náročné na přesně umístěnou ránu, navíc musíte v některých místech zvážit i doběh míčku. Na hřišti je velké množství pastí, překážek, záludných koutů, ať už jde o rybníčky, tůňky, případně křoví, trávu a keře. Nebezpečím jsou někde i auty po stranách. Zeleň a voda hřišti prospívají po estetické stránce, po hráčské jsou to komplikace. Co bych teoretizoval: když jsem tu hrál, šel jsem těch jedenáct jamek se dvěma míči a kdybych to mechanicky rozdělil, tak s jedním míčem jsem hrál občas par, občas bogy, zatímco s druhým jsem hrál dabláče, tripláče a pět jamek jsem ani nedohrál. Ztratil jsem šest míčků (ovšem pět jiných jsem zase našel), výsledek jsem pak ani nepočítal... Kladl jsem si v této souvislosti otázku, jak se bude technická náročnost hřiště kloubit s faktem, že jde o městskou devítku, kterou zpravidla vyhledávají hráči pro „pohodovou“ hru po práci. A navíc jde o hráče spíše s vyššími hendikepy, mnohdy vyslovené začátečníky (ti s nižšími hendikepy jezdí většinou na osmnáctky). Na tuhle otázku ale odpoví teprve provoz hřiště. Pomáhat mu bude určitě dobrá poloha, snadná dostupnost.
Základní postup při hře tedy je: velice dobře prostudovat plánek jamky, promyslet strategii, držet se spíše zkrátka a hrát na jistotu. Opravdu dobře mířit. Driver není nutný, stačí trojka nebo pětka dřevo, hlavní práci budou mít železa – v zásadě se tu dá hrát jen s nimi. Své vykoná znalost hřiště, je potřeba vědět, do jakého bodu hrát a kde je na ferveji rezerva a kde ne. Skutečně se tu vyplatí být krátký a přesný, nikoli dlouhý, a doufat, že to pak „nějak“ zahraju na grýn.
Ozvláštěním jsou názvy jamek. Že se dvojka, dogleg doprava, jmenuje Psí noha, je pochopitelné, ale například trojka dostala název Komín – a komín v dálce za zády skutečně vidíte. I pětipar Dlouhej kouř má komín na obzoru. Čtvrtá jamka jdoucí podél trati nese název Pendolino (i když Pendolino na téhle trati nejezdí). Pravidla také říkají, že pokud jede vlak, nesmíte odpalovat. Dodržujte to! Vlak tu jezdí asi šedesátkou, osmdesátkou, když to odpálíte stopadesátkou a míček vám zašlajsuje (pokud jste praváci), raději si ani nepředstavujete, co by se stalo, kdyby míček vletěl někomu do okna vlaku nebo rovnou do skla lokomotivy. Hezký název je i Poslední koupel, což je jamka č. 9 s dlouhým rybníkem, přes který nutno střelit, jamka č. 8 se jmenuje Pastičky proto, že tu je vedle grýnu několik bankříků. Bránu (č. 7) tvoří dva velké stromy hned za odpalištěm, mezi kterými se hraje. Rohlíčky (č. 6) jsou kamenná pole na okrajích grýnu téhle jamky.
Na hřišti je rozhodně vidět originalita a nápaditost, odvaha jít jinou cestou. Ukazuje se také, že když má architekt k dispozici omezený prostor, většinou ho to vybudí k nápaditému řešení. Stejně jako se Hodkovičky dobře vypořádaly s úzlým pruhem podél vody, využil i Hostivař malý prostor na sto procent a ještě přidal unikátní procenta v podobě B jamek, odkud je i krásný výhled na celý areál.

Andrej Halada