Malé internacionální setkání na rozhledně

Vždycky, když jedu na Chebsko, tak si uvědomím, jak je tenhle kraj odlehlý a do Čech skoro ani nepatří. Však tu také mnoho Čechů v minulosti nežilo, byl to kraj ryze německý. Od Čech ho dělí vysoká hradba Slavkovského lesa, zatímco do Německa je cesta otevřená, hory se spíše jen vlní.


Jel jsem do Františkových Lázní a pak do Lubů, což je městečko proslulé výrobou hudebních nástrojů. Cestou míjíte vesnice i města, která stále nesou šrámy násilné proměny společnosti po roce 1945 a pak ještě 1948. Domy jsou zdevastované, cedule při okrajích nabízejí laciné zboží a sexuální služby. Málokde najdete stavení, které by zářilo novotou. Civilizace tu působí vykořeněně, zanedbale. Je to v konstrastu s krásnou krajinou.
V Lubech jsem si potřeboval vyfotografovat místní golfové hřiště. Nečekejte ale, že tohle hřiště je velké, bohaté, honosné. Rozhodně nežije z německých turistů jako například hřiště u Františkových Lázní, anebo tradiční, už sto let staré hřiště v Mariánských Lázních. Lubské hřiště si postavili místní pro svou zábavu; aby sem z Prahy jezdili hráči 200 kilometrů, je výjimkou. Když ke hřišti dojedete, jste skutečně překvapeni, jak může vypadat golfová klubovna - je v rozpadajícím se bývalém hospodářské stavení. Ostatně vidíte ji na fotografii, je to ten pohled z výšky.
U hřiště ovšem stojí i jedna stavba, která je důkazem, že časy se přece jen mění. Jmenuje se U Strejců a je to rozhledna. Dřevěná, docela vysoká, s 99 schody. Dřevo má krásnou nahnědlou barvu, rozhledna působí velice masivním a pevným dojmem. Je to fortelná práce. Financovala ji firma Horal Resort z Fratiškových Lázní, která podniká v oblasti cestovního ruchu.
Je to zvláštní místo: domácké golfové hřiště, které prozrazuje, že místní komunita žije, vedle toho budova - pozůstatek mnoha desítek let trvající devastace, a pak rozhledna, která jakoby patřila už do budoucnosti. Anebo připomíná minulost, kdy tady německé turistické spolky rozvíjely aktivní činnost.
Na rozhledně jsem byl v podvečer a v celém areálu jsem byl prakticky sám. Najednou přišli čtyři lidé. Jeden, muž asi tak okolo šedesátky, další muž okolo třicítky a dva dvacetiletí. Mluvili německy, když vystoupili nahoru, pozdravili mě. Pak se začali modlit. Asi padesátkrát pronesl ten nejstarší slovo haleluja. Stále velebil Krista. Pak si předčítali z bible. Mluvili o kráse krajiny a opět ji velebili. Mluvili i o Češích a „zusammenleben“ – soužití. Nakonec společně zpívali.
Byl to pro mě neskutečný zážitek. Čtyři chlapi zpívající si společně na rozhledně. Čtyři Němci, jejichž předci tu bezpochyby někdy žili. Čtyři silně věřící lidé, kteří vylezli na rozhlednu proto, aby se pokochali tou boží krásou vůkol. A s nimi tu stojí český ateista z Prahy, který vidí tenhle kraj úplně jinýma očima. Anebo přece jen stejnýma?
Nevím, jak to víc popsat, ale budu si ten bizarní zážitek ještě dlouho pamatovat.