nahoru

Jenom kameny, ale ten efekt

Andrej Halada 2. června 2006 • 10:31

Památník obětem holocaustu v Berlíně byl projekt, který provázely dlouhé debaty. Ale výsledek stojí za to. Je to na první pohled vcelku nevýrazná stavba. Tedy stavba… Ani se tomu tak nedá říkat, jde jen o položené kvádry betonu. Když u památníku stojíte poprvé, kladete si otázku: „Tohle“ je ten známý, diskutovaný, obdivovaný i zatracovaný památník? Nechápete, v čem je jeho kouzlo a jedinečnost...

Památník obětem holocaustu v Berlíně byl projekt, který provázely dlouhé debaty. Ale výsledek stojí za to. Je to na první pohled vcelku nevýrazná stavba. Tedy stavba… Ani se tomu tak nedá říkat, jde jen o položené kvádry

betonu. Když u památníku stojíte poprvé, kladete si otázku: „Tohle“ je ten známý, diskutovaný, obdivovaný i zatracovaný památník? Nechápete, v čem je jeho kouzlo a jedinečnost. Kameny jsou před vámi rozložené, nijak výrazně nevystupují nad povrch, působí jako taková obyčejná, kostrbatá plocha.
Půvab ale odhalíte ve chvíli, kdy mezi kameny vstoupíte. Najednou zjistíte, že chodbičky mezi nimi se prohlubují, už vám nesahá kámen po kolena, ale po pás, po hlavu a v nejnižších bodech památníku vás vysoko převyšuje. Jste utopeni v labyrintu betonu. Zmizíte v něm, ani nevíte jak…
Ano, tohle je ta ústřední věta, která charaterizuje ideu památníku: zmizíte v něm, ani nevíte jak. Stejně tak zmizelo za druhé světové války šest miliónů lidí, ani nevěděli, jak. Postupně, pomalu se ztráceli, odcházeli neznámo kam, do vyhlazovacích táborů. Stejně tak dnes vstupují turisté do labyrintu památníku, a jsou nejprve vidět celí, pak už jen z půlky, aby se do něho za chvíli ponořili celí. Jenže zatímco z památníku vyjde turista někde na druhém konci, Židé už nevyšli. Labyrint konečného řešení je pohltil.
Někdo přirovnává kvádry k barákům v Osvětimi, někomu připomínají tvary hrobky, což je vizuální podobnost. Někomu může při pohledu zvenčí připomínat památník obrovský starý židovský hřbitov, kde jsou také šedivé kamenné kusy vedle sebe srovnány tak, že jeden vystupuje nad druhý. Ale řekl bych, že to „mizení“ v labyrintu nejlépe vystihuje jeho hlavní smysl. V tomto směru se autorovi, americkému architektovi Peteru Eisenmanovi, podařilo přesně vystihnout podstatu holocaustu. Jeho dílo přitom není vůbec patetické, nijak drásavě neútočí na lidské emoce. Jsou použité jednoduché prostředky, obyčejný beton. Ale účinek je maximální. I v té všednosti díla lze hledat paralelu k „všednímu“ způsobu, jakým byla židovská otázka za války řešena. Žádné okázalé popravy – tichý, šedivý teror.
Na jednu stranu zažíváte uprostřed betonu stístěný pocit. Unifikovanost kvádrů vzbuzuje pocit marnosti a šedá barva zvyšuje dojem bezvýchodnosti. Klaustrofobici by sem raději neměli vstupovat. Na straně druhé ale okolo slyšíte lomoz velkoměsta. Vrací vás do reality, víte, že válka je minulostí. A pak tu potkáváte ostatní turisty. Vidíte je mezi uličkami jen na mžik, pak vám zase zmizí. Ale vidíte i malé děti, které se v bludišti honí a schovávají se, utíkají rodičům, smějí se. Nač jim to vyčítat a napomínat je? Pro děti jsou to prostě jen zvláštně srovnané kameny, reagují na ně spontánně. Ten dětský smích v bludišti, to „jiné“ využití, je sympatické. Odpoutává vás to od hrůzné minulosti směrem do budoucnosti, která je životná.
Myslím, že když vás nějaká stavba, dílo, přiměje k tolika úvahám o jejím významu, když nabízí tolik možných výkladů a všechny jsou přitom případné, pak jde o dobré dílo.

Andrej Halada