Berlínské světlo

Jak je prospěšné občas vypadnout z české kotliny a dostat se na čerstvý vzduch! O víkendu jsem byl v Berlíně a vítr tu foukal prudce; mraky, déšť a stíny letěly nad Braniborskou bránou rychle, vytvářely zajímavé světelné efekty. Fotograf Helmuth Newton, slavný berlínský rodák, považoval tvrdé světlo svého rodiště (dané větrným ozvduším a rovinou okolo) za neopakovatelné a jeho fotografie jsou také podobně kontrastní, tvrdé.


Berlín si pamatuji jako šedivý socialistický panelákov, ve kterém byla jedna úžasná atrakce: otáčivá věž. Dnes je věž, ona marná snaha někdejší DDR vyrovnat se Západu, už jen jednou ze zajímavostí - symbolem města není. Tou je Braniborská brána, která zosobňuje německá vítězství i porážky, rozdělení i sjednocení. Vysoká betonová věž ostatně působí dost neosobně, koule nahoře vzdáleně - brána je člověku bližší.
Z Berlína nového, sjednoceného, z jeho nových staveb, jsem byl nadšen. Postupimské náměstí mě okouzlilo tím, jak se tu mísí jednotlivé přístupy k současné architektuře: jeden dům připomene newyorská dvacátá léta, druhý šedesátá, další blok je ve stylu Bauhasu, Sony Centre coby otevřený skleněný chrám zase patří už do 21. století. I v centru města, okolo třídy Unter den Linden, najdete bezpočet příkladů originálně, velkoryse navržených budov. Berlín tak dnes reprezentuje to nejlepší, co současná světová architektura nabízí. Tohle v Praze nemáme a mít asi bohužel nebudeme: kombinaci finanční síly, která takové budovy umožní stavět, a odváženého architektonického přístupu (pořád se bojíme aby to „nekazilo“ historický ráz Prahy). Berlín dokazuje, že je opravdu světovým velkoměstem - zatímco Praha jen velkým evropským městem. Město je ovšem stále staveništěm, stavby rostou ve všech dosud nezastavěných místech. Vypadá to, že ještě dalších deset patnáct let se Berlín bude výrazně měnit a bude stále dynamicky růst.
Trochu paradoxní je, že do Berlína sice tečou miliardové investice, sídlí tu vláda, prezident, parlament, ale svět okolo je stále postsocialistický. V Braniborsku, jehož je Berlín centrem, je velká nezaměstnanost a Berlín nabízí vedle skvělých moderních budov i mnoho míst, která si v nepořádku a zašlosti nezadají v ničem s Prahou. Východní svět jakoby pomalu pohlcoval onu kapku někdejšího Západu uprostřed. Je to docela nepříjemná záležitost pro ty, kteří do Západního Berlína kdysi emigrovali z východního bloku.
Nicméně turisticky jde Berlín nahoru. Minimálně polovina ze všech nynějších turistických atrakcí vyrostla právě po roce 1989: Postupimské náměstí, vyhlídka-kopule na Reichstagu, vládní čtvrť s novým kancléřstvím, mnohé nové obchodní galerie na Friedrichstrasse, židovské muzeum i památník obětem holocaustu (k němu se ještě vrátím v příštím sloupku, tahle stavba je opravdu námět na celý článek). Zrovna v těchto dnech se také otevírá nové hlavní berlínské nádraží, impozatní skleněný a ocelový objekt.
Belín je výjimečným prostorem paradoxně právě pro to, že se ve svých dějinách už tolikrát změnil. Někdejší historické město dávno vzalo za své během masivní industrializace v 19. století, tento Berlín zase chtěl v gigantické sídlo nové říše přetvořit Hitler, přičemž výsledkem jeho snahy byl pravý opak: zničené město. Vyrostl nový Berlín, rozdělený a se dvěma tvářemi, obě přitom nesly stopy téhle křečovité nepřirozenosti. Teprve teď se rodí další Berlín, už zase sjednocený, a snad si tuhle tvář podrží ještě dlouhá desetiletí. Berlínské světlo se od skleněných tabulí moderních budov dobře odráží.