Stotisícové Pardubice neměly dosud ve své blízkosti žádné golfové hřiště. Teď tu deset kilometrů od centra města, u Lázní Bohdaneč, vznikla golfová devítka. Už je znormovaná, letos by se na ní měla hrát první plná sezóna. Ve stavbě je dalších devět jamek, brzy budou osety, otevření se chystá zhruba na příští rok.
Bohdanečsko-pardubické hřiště je dílem Jaromíra Pátka, současného manažera Golf Clubu Pardubice. Hřiště vymyslel, navrhl, postavil. Neměl na kontě milióny, peníze šly z toho, co vydělal provoz pardubického indooru a drivingu. Když jsem s ním procházel hřiště a když mi vyprávěl o tom, jak celý projekt vznikal, docela jsem se divil: normální smrtelník dokáže postavit dobré a pěkné hřiště bez toho, aby se zadlužil anebo aby za jeho zády stál movitý sponzor! Pátkova filozofie a přístup ke golfu mi byly sympatické, protože na hřiště umístil například originální ovčín, uvažoval i o tom, že by do ohrady s rybníčkem dal malého krokodýla. Jenže prý by tu nevydržel… Tak tu alespoň chová kočky, které sem loni na podzim přišly a neměl se o ně kdo starat. Chytají mu myši.
Hřiště leží na rovině, na loukách, je obklopeno prakticky ze všech stran stromy. Po jedné straně vede silnice z Bohdanče k pískovým rybníkům (jsou hned vedle, dá se v nich v létě koupat), ale val silnice je kryt hustým stromořadím. Hřiště je projektováno z přírodního hlediska chytře, grýny jsou umístěny v místech, kde jsou stromy, nikoli na volném lučním prostoru - přispívá to k dobrému estetickému dojmu. Na hřišti je vysázeno plno stromků, jde často o břízy, takže je naděje, že by měly rychle růst a celý areál se brzy stane ryzím parkovým hřištěm.
Pardubice mi připomněly Poděbrady, a to nejen tou rovinou, ale i množstvím vodních překážek. Voda je tu prakticky na každé jamce, ať už jsou to strouhy, ale i nové malé rybníčky. Co vám hřiště daruje díky rovnému profilu, to ubere při jen trochu nepřesné hře. S vodou je pracováno přirozeně, jsou tu krásná zákoutí, bažinky a tůňky s rákosím.
Ferveje delších jamek jsou většinou dost široké, ovšem třípar č. 4 je neobyčejně úzký a hraje se přes vysoké stromy. Je to ale nádherná jamka, jejíž grýn je obklopen břízami tak, že jiný název než „ruská mýtinka“ jí asi nejde přiřknout. Stejně tak sedmička, což je čtyřpar okolo 230 metrů, kde se ale první ranou na grýn téměř nelze dostat – opět kvůli vzrostlým břízám. Stačí ale šikovná rána šestkou a pak už jen vedžkou. Na hřišti skutečně užijete všechny hole, je potřeba uvažovat takticky a hlavně mít jamky dobře prostudované, včetně přesných vzdáleností. Kdo tu bude hrát poprvé, bude vždycky trochu v nevýhodě (kdyby mi pan Pátek ty metry pro šestku železo neporadil, nevěděl bych, jak na jamku). Grýny by neměly představovat větší těžkosti, ale stejně jako v Pardubicích či Svobodných Hamrech, tedy hřištích na rovině, i tady mírně vystupují nad povrch a tudíž pozor na doběh. Když přepálíte, míček sjede do trávy.
Pardubická devítka se svou koncepcí i přístupem majitele řadí k hřištím, jako jsou kořenecký Sokrates nebo jihočeské Čertovo Břemeno. Dobře vybrané místo, typické pro danou oblast, kde vzniklo z přírodního hlediska přirozené hřiště. Žádná hra na lepší svět. Vždycky, když jsem s takovým přístupem ke golfu konfrontován, mám z toho jako hráč i jako člověk, který o golfu píše, dobrý pocit.
