Všichni to víme: v Česku vládne hendikepová a turnajová narkománie, které propadly tisíce golfistů. Například z těch 23 000 českých golfistů jich alespoň jeden turnaj odehrálo loni 14 000. Minimálně deset turnajů za rok odehrálo skoro 4 000 golfistů. V zahraničí, především v USA, něco takového neznají. Tam se hraje více pro potěšení ze hry, a když se hraje „o něco“, jsou to většinou sázky uvnitř flajtu.
Je to dobře nebo špatně, že se tak dá na to, jestli máte vysoký či nízký hendikep? Z hlediska úrovně hry je tahle ambicióznost dobrá, protože golfistu nutí hrát lépe. Z pohledu celkové golfové atmosféry je to spíš špatně, protože honba za výsledkem bývá často provázena nervozitou, podrážděností, nefér jednáním.
Osobně hraju proto, že mě hra baví a že chci poznat všechna česká hřiště. Ale stejně tak hraju proto, že chci být – lepší. Přiznávám bez vytáček, že bych skutečně rád dosáhl co nejnižšího hendikepu. Když jsem měl ZK, velmi jsem se snažil uhrát 36. Když jsem uhrál 36, hned další týden jsem jel na turnaj a snažil se snížit. Když jsem snížil, řekl jsem si, že mým cílem bude 18 a pak si to budu jen užívat. Houby! Když jsem měl 18, ještě víc jsem se snažil, protože jsem cítil, že na to mám. Teď mám přes 14 a říkám si, že vlastně ten singl hendikep není tak nedosažitelný!
Šílené, řeknete si, ten člověk je obětí své ctižádosti a skončí špatně, protože mu žádné číslo nebude dost malé…
Možná máte pravdu. Anebo si někdo může říct: ano, to je člověk, který má cíl a jde za ním. A cílevědomost je dobrá věc. Oba přístupy se ve mně přitom sváří. Vím, že honba za nějakým „číslíčkem“ je vlastně pošetilá. Ale na druhou stranu právě to sportovní a soutěžní je na golfu přitažlivé. Je to jako svár rozumu se srdcem - emoce touží, zatímco rozum říká: neblázni.
Když ale zauvažuju skutečně střízlivě, pak bych řekl, že vše vyřeší čas a realita okolo mne. Časem totiž dojdu na mez svých technických, hráčských možností. Osobně cítím, že by to mohlo být tak okolo HCP 9, protože už se mi stalo, že jsem zahrál hřiště tak, že jsem skoro polovinu jamek šel v paru. Líp to zatím neumím. To bych musel trénovat každý týden třikrát, a nevím, jestli na to budu mít chuť. Realitou okolo pak mám na mysli fakt, že mám zatím čas na své koníčky. Tedy i na golf. Pokud se tahle realita změní, asi budu muset hru omezit a nějaké HCP mi bude šumafuk.
Takže kdo chce být golfovým narkomanem a má k tomu možnosti a předpoklady, nechť jím je. Kdo jím není – tomu taky sláva!
