Na jaře je to vždycky stejné: jen co slze sníh, vyráží nadržený golfista na hřiště, zatímco nenadržený se řídí pořekadlem: březen, za kamna vlezem, duben ještě tam budem.
Letos se jaro zpozdilo, takže hřiště v tuto chvíli (píšu to po druhém dubnovém víkendu) odpovídají zhruba stavu, který loni panoval už v posledních březnových dnech. Někde se hraje a někde ne. Problémy mají většinou hřiště od pěti set až šesti set metrů nadmořské výšky – sněhová čára, tedy rozhraní, kde se sníh drží delší dobu a kde rychleji mizí, je v našich zeměpisných šířkách zhruba ve výšce 660 metrů.
Hrál jsem letos zatím ve Staré Boleslavi, Benátkách, Motole a Alfrédově a všude je to prakticky stejné: hrbolatější zeleno-šedé grýny, kde patování je sem tam loterie, míček při pomalejším běhu mění nečekaně směr. V Motole, který je v „teplé“ oblasti Prahy, se dokonce ani na letní grýny ještě nehrálo – některé také vypadají dost špatně. Ferveje jsou hratelné, ale ani tady se ještě tráva moc nezelená a je spíš hnědošedivá. Někde neroste vůbec, takže jsem si připadal, jako když hraju na netravnaté Líšnici… Ale rozhodl jsem se uplatnit v některých chvílích pravidlo o stavění. Já vím, nemá se to dělat, míč se hraje jak leží, ale omluvil jsem si to tím, že přece nebudu hřiště rozorávat. Nicméně základní technická rada při takovém ranném jarním povrchu zní: míček lehce vzadu, strmý nápřah, lehký švih a snažte se o perfektní impakt. Jinak kopnete do tvrdé země.
Co hru v dubnu především komplikuje, je vítr. V prvé řadě je nepříjemný svým chladem. Když pořádně fučí, je vám ledová zima i při deseti na nulou. Na tohle pozor: když se při hře zpotíte a pak to na vás foukne, jsou záda nejohroženějším místem. Týden či dva léčby klidem vás nemine. A samozřejmě je při severním větru i zima na hlavu, takže někdy neváhám i při těch deseti nad nulou hrát v kulichu.
Vítr komplikuje také směr letu míčku a jeho vzdálenost. Zprvu jsem se držel při zdi a bral tu o hůl více, tu méně, ale brzy pochopíte, že dvě i tři hole nahoru/dolů je běžná věc. V Afrédově jsem byl při protivětru konfrontován se smutným faktem, že druhou ranou se prostě na grýn čtyřparu 413 metrů nedostanu, ač jsem driverem i trojkou dřevem dal obě rány na hranici svých možností. Naopak na čtyřparu 434 metrů s pořádným větrem v zádech a slušným doběhem na tvrdém povrchu: driver a pětka železo! Ano, z toho pak vznikají ty směšné řeči o tom, že driverem pálíte „běžně“ 250 metrů (já tedy rozhodně ne).
Moc nevěřím na to, že vítr dokáže ránu hodně stočit do strany. Boční vítr ovlivní její let, ale když je dostatečně razantní, nemá to takový vliv jako když fouká proti nebo po směru. Většina hráčů se na vítr při špatném směru rány vymlouvá, ale mám dojem, že víc má tyhle banány na svědomí špatná technika.
A ještě jeden postřeh: vítr vysouší a ve spojení se studeným vzduchem je nepříjemně pálivý. Takže někdy stojí za to se namazat nějakým krémem. Hlavně rty.
Jedna věc je na téhle brzké jarní hře příjemná: na hřištích je ještě málo hráčů, hraje se volněji. A hrají opravdu ti, které hra baví, jsou to víc sportovci než předváděči.
