Kolega Honza Dědek má v nynějším Reflexu reportáž o dublinských hospodách, kde mimo jiné píše, jak se místní vypořádali s tím, že v nich nesmí kouřit. Podle Honzy tam už nikdo tenhle problém neřeší – hospody mají plno a kdo chce, jde hulit ven.
Vždycky si kladu otázku, jak je možné, že něco tak jasného a prospěšného, jako je zákaz kouření v restauracích a vůbec všech veřejných prostorách, už dávno u nás taky neplatí. Čím to je, že se pořád objeví nějaké překážky, obavy, že se najde dost těch, kteří řeknou to své: ALE…
Řekl bych, že to ALE vychází odněkud z hlubin lidského já, které tíhne ke stálosti, neměnnosti, konzervativizmu. Rodí se z lidského strachu před změnou, která vždycky přináší nejistotu. Raději to neměňme, raději se držme toho, co známe a máme vyzkoušené.
Většina majitelů hospod, barů si tohle určitě taky říká: když změním podmínky, přijdu o hosty. Je to absurdní domněnka, protože když bude zákaz vyhlášen celoplošně, pro veškeré podniky, nebudou mít kuřáci na výběr. A většina z nich přece nechodí do hospod kvůli kouření, ale kvůli konzumaci pití a jídla. Přesto ale zákon o zákazu kouření neprochází nejen v našem parlamentu, ale i v parlamentech mnohých dalších evropských zemích. Je mi vskutku záhadou, proč to třeba v Itálii a Irsku jde, a ve Francii a ve Švýcarsku ne.
A přitom každému je jasné, že zákaz stejně přijde. Dřív nebo později se budou muset kuřáci z hospod a restaurací pakovat, neboť na jejich straně žádné racionální argumenty nejsou. To, za jak dlouho to bude v České republice, bude přitom i testem naší schopnosti překonat právě tu nechuť ke změnám. Testem naší progresivity a odvahy.
Nicméně pro prosazení zákona je vždycky dobré i nutné mít nějakou skupinu těch, kteří se o to snaží. Jasně se to ukázalo na registrovaném partnerství: zákon by nebyl, kdyby nebylo těch aktivistů z řad homosexuálních párů, jedinců, kteří za zákon bojovali, lobovali. Nekuřáci žádnou podobnou nátlakovou skupinu zatím nemají. Je to vlastně paradoxní, že kdejaká menšina má své lídry, zatímco nekuřáci, kterých je ve společnosti většina, žádné nemají. Že by všichni čekali, že se to vyřeší „samo“?
Snad je tu ale jistá naděje ve straně zelených, kteří mají tenhle bod v programu. Kdyby právě za tímhle cílem šli důrazně, kdyby se právě v tomhle bodě dokázali angažovat a prosadit ho, pak určitě má smysl, aby v parlamentu byli.
