Zelení jdou nahoru

Strana zelených má podle posledního průzkumu veřejného mínění šanci dostat se do parlamentu. Získala by ve volbách okolo šesti procent hlasů. Je to dobrá nebo špatná zpráva?


Dobrá je proto, že ve sněmovně by zasedla strana progresivního typu, kterou reprezentují především mladší lidé. Mysleme si o jejím šéfovi Martinu Brusíkovi co chceme, hlavně o způsobu, jakým se jeho křídlo ujalo vedení této strany (viz loňská reportáž v Reflexu), ale je zřejmé, že s jeho jménem se Zelení stali alespoň trochu viditelnější partají, stranu lze tím personifikovat. Do nedávna to byla parta „no name“ ekologických aktivistů, kteří v politické praxi působili amatérským dojmem. Zelení by mohli stojatější vody parlamentu rozčeřit, navíc o smysluplnosti jejich programu není nutno pochybovat.
Špatná zpráva to může být kvůli tomu, že se tím komplikuje povolební situace, respektive možnost sestavování většinové vlády. Na scénu tím vstupuje další subjekt, který opět ztíží koaliční jednání – partneři pro jednání nebudou dva, ale minimálně tři. Vítězná strana (ODS nebo ČSSD) a k tomu KDU-ČSL a Zelení. Zelení de facto zaplní pozici, kterou nyní držela US-DEU (a ta před lety zase nastoupila na místo, které držela ODA). Česká politická praxe z posledních deseti let přitom jasně ukazuje, jak je takové spojenectví tří subjektů křehké a náchylné k rozkolům, různým odchodům, přestupům a dezercím. Vstup Zelených na scénu také neřeší kardinální politický problém, a tím je přítomnost komunistů. Jen těžko lze očekávat, že zelený volič bude ten, který byl v minulosti rudým voličem. Naopak: tyhle dvě strany se ocitají na úplně opačných pólech, každá má jiné členstvo i jinou filozofii. Co získají Zelení, o to méně získá ODS anebo ČSSD.
Bylo by tedy lepší, kdyby Zelení nezabodovali a skončili pod pětiprocentní hranicí? Měli by voliči z čistě praktických důvodů hlasovat raději pro velké strany? To určitě ne. Ať už totiž budou povolební počty a jednání jakákoli, bylo by dobré, aby se v parlamentu objevila skutečně odlišná strana od těch, které tam vídáme už dlouhá léta. Bude výtečné, když budou tihle lidé moci vystoupit ve větší míře v médiích, když vytvoří myšlenkovou a názorovou alternativu k Topolánkovu, Paroubkovu či Kalouskovu stále stejnému řečnění. Možná jsou to marná, iluzorní očekávání, ale české politické vody jsou už tak stojaté, že zelený kyslík potřebují jako sůl.