Režisér Jan Němec (ročník 1936) je ojedinělá i bludná postava českého filmu. V 60. letech natočil tři obrazově uhrančivé filmy: Démanty noci, Mučedníci lásky a O slavnosti a hostech. Už jen ty názvy přece znějí tak tajemně a přitažlivě! A patříte-li mezi tu hrstku diváků, kteří je kdy viděli, jistě chápete, že Němec se řadil právem k nejsilnějším osobám nové vlny, k režisérům s jedinečným vizuálním talentem...
. Bohužel, v emigraci 70. a 80. let mu chybělo všechno: důvěrně známé domácí prostředí, spolupracovníci a kamarádi, kteří by jeho nespoutaného ducha ukáznili, chyběly mu i peníze na to, aby své ryze nekomerční projekty vůbec mohl realizovat.
Když se Němec jen pár dnů po 17. listopadu vrátil domů, šel okamžitě na Barrandov a tehdy ještě státní kinematografie mu zase dala potřebné miliony a on natočil klímovskou adaptaci V žáru královské lásky. Po tomto čestném neúspěchu už následoval jen ústup z výsluní – ale ten potkal vlastně všechny novovlné z 60. let: Menzela, Chytilovou, Herze, Bočana, Jireše atd.; snad jen s výjimkou ještě staršího Kachyni.
Němec v 90. letech natočil zmatené a málo sdělné Jméno kódu Rubín a velmi osobní Noční hovory s matkou. Bez valného diváckého ohlasu. Ten ostatně nelze čekat ani v případě jeho nejnovějšího filmu Toyen. Ale přece se něco změnilo. Toyen je totiž najednou filmem, ve kterém se Němec zase projevil jako ryzí filmař. Jakoby jeho vizualita za ta léta nijak neokorala, i když tady přece jen chybí to, co jeho snímky z 60. let nepostrádaly: pevnou dramaturgii a alespoň nějaký příběh.
Němcova Toyen je sled obrazů, asociací. Je to jen velmi letmý nástin života známé malířky, jen v náznacích je zmíněn její válečný a poválečný osud. Film střídá dokumentární polohu s hranou, hodně prostoru tu ale mají i pouhé obrazy věcí, prostoru. Některé záběry jsou kolážemi, kde vidíme živé herce na pozadí skutečných pláten, které Toyen namalovala. V některých momentech je film svou výtvarností pohlcující, jindy tu příběh zoufale chybí. Snímek ale trvá jen něco přes hodinu, takže ve výsledku nenudí. Závěr je velmi působivý, Němec logicky nechal mluvit jen autorčiny obrazy. Jsou krásné a divák si také uvědomí, jak kongeniálně se Němcovi podařilo v celém filmu naladit se na jejich strunu. Tohle je souznění jednoho tvůrce s druhým, filmaře s malířkou.
Jedna věc je paradoxní: Němcův film je čistým - „pure“ - filmem, nejsou to mluvící hlavy, tedy zdánlivě něco lahůdkového pro kino. Ale on tenhle film je ve skutečnosti natočen digitální technikou a také si ho dokážu skvěle představit na programu ČT 2 od osmi večer. Do kin se vlastně dneska už moc nehodí, a to nejen díky té krátké metráži, ale i pro svou značnou artistnost. Naopak v televizi určitě vynikne, protože bude náhle představovat závan čisté kulturnosti, umění v přehršli popkultury.
Ale ono je to vlastně jedno, kde film uvidíte. Jestli se bude promítat někde poblíž vás, zajděte si na něj třeba jen kvůli tomu, abyste viděli, že film jako druh umění má mnoho podob. Pro mě osobně byl tenhle Němcův pokus uchopit neuchopitelné docela radostným zjevem. Jen na něm vidět, že Němec má ještě co říct, že neztratil svou tvář.
