Dvě ženy, dvě role, dvě jedničky

Dvakrát jsem byl tento týden v divadle, a v obou představeních dominovaly ženy. V inscenaci Zabiják Joe ve smíchovském Švandově divadle to byla Simona Stašová, v inscenaci Pomoc v divadle v Řeznické zase Martha Issová.


Stašovou jsem poprvé na divadle viděl asi před dvaceti lety, v někdejším E. F. Buriana. Už si ani nepamatuju, co to bylo za hru. V mysli mi zůstalo jen několik obrazů Simony Stašové, která hrála jakousi extrémně upjatou Soudružku Důležitou. Pojala ji nádherně parodicky. Uvědomil jsem si, jak mnoho talentu v ní je, a že je stejně dobrá komediální herečka jako její matka Jiřina Bohdalová. Jen jsem litoval, že o tom moc diváků zatím neví.
Po dvaceti letech to divák už ví, hlavně díky Pelíškům a Románu pro ženy. Stašová na divadle, to je ale ještě víc než ve filmech. Na divadle totiž má (bohužel z hlediska českého filmu) větší příležitosti. V Zabijáku Joeovi, morbidně sarkastické americké hře o lidech na okraji společnosti (autor Tracy Letts, napsáno v 90. letech, styl coolness dramatiky, drsný černý humor), hraje ženu středního věku a lehkých mravů, která má doma nemožného manžela, za milence bývalého partnera, a chce z vraždy manželovy bývalé ženy vytřískat prachy. Příšerná herdekbába, tak trochu vyžilá kurva, co chodí na vysokých, rozšmajdaných podpatcích, bere si ordinérní oblečky a o životě ví své. Stašová přesně odměřila na vahách míru nadsázky: je to krásná karikatura a zároveň živá postava.
Stašová nehraje ve hře hlavní roli, svým výkonem ovšem nakonce inscenaci dominuje. Naproti Martha Issová je hlavní postavou absurdního, kafkovsko-havlovského dramatu Pomoc maďarského autor György Schwajdy. Z jeviště prakticky nesestoupí. Je to náročná role: čtyřiadvacetiletá Issová, křehká a postavou vskutku nevelká herečka tu ztělesňuje matku tří dětí a manželku muže alkoholika. Její Aranka je prosté stvoření, zosobnění laskavé pokornosti, lidskosti zahnané do kouta. Issová jí dokáže prostřednictvím udiveného výrazu, vykulených očí a naléhavosti v hlase dodat obrovskou míru autentičnosti. Je pečlivá v detailech, gestech i úsporných pohybech, výborně pracuje s tónem svého hlasu, i v těch nejvypjatějších momentech nepřehrává.
Issová v rozhovoru pro Reflex řekla, že se jí výborně spolupracovalo s režisérkou inscenace Alicí Nellis. Na jejím výkonu je to vidět. Divák cítí režisérčino vedení, promyšlenost téhle postavy, a přitom nemáte pocit, herec je režisérovou loutkou na špagátu. Výkon tichý a přesný jak švýcarské hodinky, a přitom má velké srdce.