Zelený Baull 17 / Golf není pomalá, ale rychlá hra

Největším prokletím golfu jsou protivní spoluhráči a pomalá hra. Golfové hřiště je vlastně kolotoč s osmnácti sedadly (jamkami), na který nastupují noví a noví hráči a ti dostatečně protočení vystupují. Kolotoč se přitom netočí podle nejrychlejšího z nich, ale podle nejpomalejšího.


Hra na 18 jamek by měla trvat čtyři a půl hodiny, na některých skórkartách máte dokonce přesně určený maximální čas pro hru. V praxi se ale na turnajích hraje i déle. Mnozí golfisté říkají, že golf potřebuje rozvážnost, že je nutné zvážit výběr hole, taktiku, je potřeba číst grýn atd.…
Houby s octem! Mám čerstvou zkušenost, která dokazuje, že za jistých okolností budete hrát tím lépe, čím rychleji půjdete.
Měl jsem pozvání od grýnkýpra z Nové Ameriky, měli jsme se sejít v jedenáct před recepcí a zahrát si. Vyrazil jsem ráno z Prahy, v jedenáct byl před recepcí, jenže dotyčný měl ještě nějakou práci, takže jsem se domluvili, že vyrazíme za hodinu. „To asi nestihnu zahrát si mezi tím jednu devítku…“, říkám při vědomí, že na Nové Americe mají ty devítky tři. „Když nestihnete, vyzvednu vás třeba na šesté jamce.“
Tak jsem vyrazil. Hned, okamžitě, bez jakéhokoli tréninku na drivingu, bez zkoušky rychlosti grýnů na puttingu. Hřiště Maple Hills, délka 2890 metrů. Hned na prvním odpališti byl jakýsi starší pár, který když viděl, jak se valím kupředu, rovnou mě pouštěl. Dva cvičné prošvihy, první rána a kupředu. První jamka – bogy. Druhá jamka – dvě nad par, double bogy. Třetí jamka par, čtvrtá bogy, pátá taky, šestá úplně blbá, tři nad par, sedmá par, osmá dokonce birdie, a devátá par. Celou tu trasu jsem zvládl za neuvěřitelných 54 minut, předešel jsem přitom pět flightů, neztratil ani jeden míček a jen třikrát jsem (s vozíkem) běžel, jinak jsem šel – tedy nejrychleji, jak to šlo. U míčku žádné čekání, hůl už jsem měl připravenou v ruce. Na grýnech žádné velké čtení, jen rychlá prohlídka sklonu z jedné strany, ale nedal jsem ani jeden trojpat.
Výsledkem bylo, že po sečtení stablefordových bodů jsem dosáhl čísla 19. Kdybych takhle zahrál celou osmnáctku, tak si svůj současný HCP 17 ještě zlepším. Koukal jsem jak blázen, jak dobře jsem hrál.
Je jasné, že sprintem se nedá hrát za všech okolností. Například musíte jít sám, to se hraje mnohem rychleji než ve dvojici, natož čtveřici. Musí vás lidé před vámi pouštět. Ne každý je také rychlostní typ. Já jsem z cyklistiky zvyklý, že sport je především fyzický výkon, a tak mi rychlá hra vyhovuje mnohem víc než pomalá. Rychlost má ostatně pro herní výkon několik výhod. Především se dostanete do tempa, které udržuje vaše svaly uvolněné, rychlá chůze odbourává nervozitu, stres. Fyzickým výkonem se vám vyplavují endorfiny, činí vás to rozjařenějším. Nemáte vůbec čas myslet na špatné rány, prostě je vezmete jako fakt, který vzápětí můžete napravit. Strach si nepřipouštíte, nemáte na něj čas. Typickým příkladem byl třípar 148 metrů, kde skoro všude byla voda. Normálně bych se bál, tady jsem popadl čtyřku hybrid, kterým střílím tak 160 metrů, vzal ho trochu níž na gripu, bez rozmyšlení švihl – a míček letěl tak 140 metrů a byl na kraji grýnu. Voda nevoda…
54 minut trvající euforické kolo je pro mne důkazem, že hrát pod časovým presem vůbec nemá vliv na kvalitu výkonu. Možná je tomu naopak. Takže až někdy uvidíte řítícího se a běžícího golfistu, prosím pusťte ho. Možná jsem to já a určitě hraju líp, než kdybych se ploužil.