Zelený Baull 16 / Hodkovičky, centrum pražského golfu?

V Praze je to s hřišti velká svízel, ačkoli z 20 000 českých golfistů jich v hlavním městě žije údajně více než třetina. Praha by si tedy zasloužila nejméně deset golfových areálů. V současnosti ale nemá ani jedno velké osmnáctijamkové hřiště. Dlouhou dobu měla jen motolské devítijamkové, Motol je ovšem tak trochu zvláštní hřiště: velmi obtížné, nepříliš levné (okolo 1000 Kč za 18 jamek), navíc tu díky tradici klubu vládne spíše uzavřená než uvolněná atmosféra. A driving pro příchozí je hůře dostupný.


Není tedy divu, že golfuchtiví Pražané si v posledních dvou letech oblíbili malé šestijamkové hřiště v Hodkovičkách, pod „mostem inteligence“. Šest jamek poskytovalo každému začátečníkovi možnost zkusit si zahrát, driving je velký a s dostatečným počtem míst, hřiště je dobře přístupné a celé okolí (tenisové kurty, cyklostezka, in-line okruh, vodácké centrum) sportu přeje. Díky blízkosti Vltavy je tu i hezky.
Hodkovičky před pár dny otevřely nové hřiště, které vzniklo rozšířením staré šestky. Teď má hřiště 9 jamek, par 72, délku přes 5 kilometrů (ze žlutých odplališť), dají se tu hrát turnaje. Cena vzrostla, už to není 600 za 18 jamek, ale 800 korun. No, málo to není, skoro se cena blíží Motolu. Ale když pojedete na nějakou devítku u Prahy, zase zaplatíte za benzín. Takže se to vyrovnává.
Jak se tu hraje? Samozřejmě s trochou nostalgie vzpomenete, že když jste byl čerstvým držitelem ZK, tak těch šest jamek starého hřiště bylo tak akorát. Tedy hodně lehkých a proto pro vás dobrých. Ale je jasné, že tuhle šestku nemělo smysl dál provozovat, pro hru je potřeba alespoň devět jamek s náležitou délkou a obtížností. A těch nových devět je skutečně regulérní, dobrá devítka. Dva dlouhé pětipary, dva standardní třípary (kratší a delší), jen ty čtyřpary jsou spíše kratší, okolo 300 metrů i méně. Ale protože je tu hodně stromů, voda, jsou tu auty, hřiště není rozhodně lehké zahrát. Některé jamky jsou moc pěkné, například hned první pětipar (jamka č. 3) je lemován stromy, také jeden z kratších čtyřparů (jamka č. 6) je chytře vymyšlen tak, že chybějící délka je kompenzována obrovitým bunkrem před greenem. Hrozba ztráty míče v proslulých unimobuňkách zůstala, jen místo někdejšího tříparu je to teď pětipar (jamka č. 8), do zelených domků se můžete dostat třetí ranou a ne první.
Hodkovičky jsou také ukázkou toho, jak stavět golfová hřiště ve městě. Hřiště vzniklo v místech, kde před tím nic nebylo – jen náletové dřeviny a křoví, šlo o oblast přímo u vody, ohrožovanou povodněmi, takže tu nemá smysl stavět objekty. Nikdo do míst, kde je teď hřiště, nechodil, prostor byl celý zarostlý. Vedle stála nevábná betonárka, kterou po roce 2002 odnesla povodeň. Celý areál rozšířením hřiště jen získal, a přitom hřiště nikomu nic neukrojilo. Naopak vynikla zeleň – kupříkladu krásného stromku stojícího uprostřed jedné fairwaye byste si vůbec neměli dříve šanci všimnout.
Myslím, že celý areál dělá golfu dobrou službu. Jakoby hřiště říkalo: golf se nijak nechce separovat od ostatních sportů, od okolního světa a místních návštěvníků. Hřiště vybízí k tomu, abyste si taky šli zahrát, pokud jste to ještě nezkusili. Tak to má být.