Čtu knihu, která se do těchto dní hodí přímo úžasně. Jmenuje se Okcidentalismus – Západ očima nepřátel (vydalo ji Nakladatelství Lidové noviny). Je to esej (172 stran), jehož autory jsou dva muži: Ian Buruma, britsko-nizozemský japanolog a sinolog, a Avishai Margalit, který je profesorem filozofie na univerzitě v Jeruzalémě. Kniha vznikla na základě statě, kterou oba publikovali v roce 2002 v The New York Review of Books.
Autoři hledají odpověď na otázku, odkud se bere současná celoplanetární nenávist vůči Západu, vůči USA a moderním demokratickým sekulárním režimům? A domnívají se, že příčina je v Západu samém. Je to jakýsi „vedlejší“ produkt západní vyspělosti, rub obrovského úspěchu, kterého tato civilizace dosáhla.
Kořeny vidí v době okolo Velké francouzské revoluce, kdy se politicky prosadily názory francouzských racionalistických filozofů, kdy se také začaly šířit liberální myšlenky, kdy kapitalismus výrazným způsobem začal vytlačovat feudalismus. Proti téhle explozi „modernity“ se ovšem postavil (především německý) romantismus, který naopak více oslovoval intuici na úkor myšlení, proti přízemnímu obchodnickému hromadění peněz a majetku stavěl vysoké ideály. Jako středisko obchodu začíná také čím dál většího významu nabývat město, které můžeme vnímat i jako Město – symbol modernity, ale zároveň symbol všeho zkaženého, zhýralého, co ničí původní vesnický Ráj. Město ostatně tímto symbolem bylo vždy, od časů Babylónu, jehož pyšnou touhu po nejvyšší věži potrestal bůh tím, že lidem spletl jazyky.
Dnešní západní města jsou také pyšná – koncetruje se v nich moc, jejich „věže“ rostou do nebe, poskytují lidem nekonečné množství možností. Ten, kdo přichází do města, touží po vzestupu. Jenže je víc těch, kteří přijdou a prohrají. Město plodí vedle úspěchu i neúspěch, je nemilosrdné k těm, kteří nejsou uzpůsobeni k věčnému boji o místo na slunci. Město vytváří armády frustrovaných. A právě z nich se pak rodí, ti kteří k městu, ale i Západu, shlížejí s nenávistí. Chtějí se mu pomstít „romantickým“, „hrdinským“ činem – teroristickým činem. Není náhoda, uvádějí autoři, že většina fanatických teroristů, a nejen těch islámských, má negativní zkušenost se životem na Západě, se západním městem. Obyčejný muslim z Íránu nemá proč nenávidět například New York. Je pro něho příliš daleko, nezná ho. Nenávidí ho ten člověk, který do New Yorku přišel a toto město ho „nepřijalo“ (či spíše on nebyl ochoten či schopen přistoupit na jeho pravidla hry). Ostatně podobné nenávisté pocity měl Hitler, když pobýval ve Vídni. A ten, podobně jako jiní fanatici, také toužil po „očistě světa“ od všeho zhýralého a nečistého.
Na rozdíl od Samuela Huntingtona, který vidí příčinu dnešního politického napětí poznamenaného teroristickými útoky ve „střetu civilizací“, Buruma s Margalitem vidí situaci šířeji. Jako věčný civilizační boj mezi starým a novým, mezi racionální stránkou (rozum je mocný, ale chladný) a emocionální (srdce nic nevymyslí, ale je vřelé). Je to i boj mezi vírou v člověka, které může být sám sobě bohem, a vírou v Boha, který je nade všemi. A je to koneckonců svár, který svádí asi každý v sobě samém.
P. S. Když jsem dopsal tenhle sloupek (středa 13. 7.) a bavil se o knize s kolegy v redakci, Dan Hrubý mi řekl, že na knížku napsal recenzi a ta vychází v Reflexu 28 tento týden. Taky byl z knížky nadšený…
