Původně jsem tu chtěl psát cosi o karlovarském festivalu a filmech, jenže bomby v Londýně mi připadají aktuálnější a případnější. Samozřejmě jde o bezohlednou krutost, odsouzeníhodný akt atd. Asi v duchu dáte průchod svým skrytým vášním: například vás napadne cosi ošklivého o příslušnících arabského národa, o islámu. Když emoce opadnou, můžete se na celou tragédii podívat trošku jinak.
Moderní západní svět dnes žije v neskutečném blahobytu. Občané vyspělých států nemají hlad, nemusí v zásadě řešit kardinální otázky střechy nad hlavou, neobávají se desítek nemocí, na které je možné zemřít. I proto, že žijeme jako v bavlnce, jsme vždycky šokováni nějakou nenadálou „explozí“, nějakým připomenutím, že tento svět je stále světem, ve kterém platí drsné přírodní zákony, ve kterém nefunguje přísná počítačová logika, v němž se naopak věci mnohdy přihodí zcela náhodně. Taková „exploze“ nemusí být jen výbuch bomb, ale může jít i o srážku vlaků, letecké neštěstí, přírodní pohromu, válku… Nenadálá, krutá, náhodná i nesmyslná smrt je součástí života, byla jí ostatně vždy. V minulosti lidé umírali mnohem častěji, v mladším věku, dnes automaticky předpokládáme, že se dožijeme poklidného stáří a budeme šťastnými bohatými důchodci. Je to pochopitelné očekávání, a proto je také jakékoli narušení téhle iluze tak bolestné.
Bomby v Londýně zabily několik desítek a zranily několik stovek lidí. Kolik lidí hyne každý týden kvůli bombám v Íráku? Kolik lidí hyne úplně zbytečně na silnicích jenom proto, že někdo třeba řídil opilý, že někdo jel nesmyslně rychle… Téhle smrti si moc nevšímáme, protože to je něco jako „odtékání po kapkách“. Když by se ale protrhla přehrada, to by bylo mediální pozornosti… Smrt je ovšem jen jedna a asi každý, kdo zemře, tu po sobě zanechává pozůstalé, kteří jeho odchodu želí. A nesmyslnou, nespravedlivou smrtí dnes a denně umírají tisíce lidí. Jen to prostě nevidíme, protože se to neobjeví na prvních stránkách novin.
Aby bylo ale jasno: teroristický čin není za žádných okolností omluvitelný, je to regulérní masová vražda a za tuto vraždu podle mého osobního soudu nenáleží nic jiného než – smrt. To říkám s naprostým přesvědčením - stejně jako patřila smrt nacistickým pohlavárům za masové vraždění za 2. světové války.
