Po delší době jsem se v kině fakt pobavil. Na českém filmu. Zatímco loňský rok stály domácí filmy tak trošku za starou belu, letos už se objevily dva rozhodně koukatelné. Šulíkův Sluneční stát a … Renčův Román pro ženy.
Vieweghovu knihu jsem v roce 2001, kdy vyšla, zhltnul asi tak za jedno odpoledne a vcelku mě nezaujala tolik, jako ty předchozí. Tudíž očekávání od filmu spíše menší, navíc si dobře pamatuji, že Renčova Válka barev byla děsivá a z Rebelů se mi líbily jen klipové scény. Ale Viewegh coby scenárista a Renč coby režisér se pochlapili. Natočili lehký koktejl, který není ničím víc, než variací na červenou knihovnu, ale jejich výtvor má dobré tempo, ducha, je dobře obsazen, je v něm mnoho vtipných dialogů a dobře zrežírovaných scén, kamera je efektní a Simona Stašová hraje extraligově… Bridget Jonesová nebo Láska nebeská nejsou v zásadě o moc lepší filmy, a docela bych byl zvědav, jak na tenhle film bude koukat nečeské publikum. Jestli mu bude ta ironie a mnohdy ryze české vtípky srozumitelné.
Možná jsem se nechal trochu unést prvním dojemem, ale faktem je, že Renč určitě natočil svůj daleko nejlepší film od dob Requiem pro panenku a je to také zatím nejlepší vieweghovská adaptace. Viewegh vzal ze své knihy to nejpodstatnější, všechny ty ironické a chytré fórky a narážky, Renč zase dodal formální blyštivý obal, jak to on opravdu umí. Vznikl, jak už jsem řekl, svěží koktejl, přesvědčivý výrobek, iluze o světě, jaký není, ale v jakém by lidé rádi žili. Ona je krásná, on je krásný, milují se, prožívají trable a nakonec to celé dobře dopadne. Ale je tu něco navíc, a to je humor, ironie. Tenhle příběh skutečně může brát vážně jenom úplný naivka, ale Renč s Vieweghem nezastírají, že si jen hrají s lidskými sny a touhami a že mají nad celým příběhem pevnou vládu. Film je vlastně kýčem, ale kýčem přiznaným, kýčem shozeným. Čirý postmoderní přístup, hra se stereotypy.
Tahle limonádička je asi opravdu určena především ženám, ale osobně jsem si z filmu vedle dobré nálady odnesl i fakt, že teď už mnohem lépe vím, po čem ženy skutečně touží (ten film s Melem Gibsonem mi to až tak neprozradil). Tak hlavně po: lásce, romantice a mužné velkorysosti. Jak jednoduché a přitom už dlouho stejné.
