nahoru

Falešná modla jménem papež?

Andrej Halada8. dubna 2005 • 10:57

Kameraman a režisér Jan Špáta má jedno heslo, které častokrát zdůrazňuje: „Všeho s mírou, hlavně s vírou…“ A dodává, že když se jakákoli víra v cokoli přehání, vede to k neblahým koncům, ke ztrátě soudnosti a zdravého rozumu, k fanatismu.


Na míru křesťanské víry myslím, když vidím reálné i mediální bláznovství, které se odehrává okolo papežovi smrti. Užasle jsem hleděl na tisíce věřících, kteří čekali ve Vatikánu ve chvíli, kdy papež umíral. Na co ti lidé čekali? Na smrt člověka? Poněkud morbidní. Anebo když se řadí ty desítky tisíc lidí do fronty k mrtvému papeži. To se skutečně dostaví jedinečný prožitek víry, když čekáte desítky hodin v nekonečné frontě jen kvůli tomu, abyste na pár vteřin zahlédli mrtvolu v rakvi? Ne, tohle nějak nechápu, protože si říkám, že víra v boha je věc individuální, je to záležitost intimní. Obejde se bez těchto fangliček, bez celé té cirkusové ceremonie. Anebo neobejde, je právě tohle její podstatou?
Střízlivě uvažující nevěřící člověk si při papežově smrti asi řekne: byl to významný člověk, zasloužil se o pád totality, ale ve své funkci se přežil, navíc zastával z hlediska celoplanetárního vývoje nesmyslné názory (odmítání antikoncepce ve věku populační exploze a AIDS). Střízlivě uvažující věřící bude smrtí Jana Pavla II. asi zasažen, možná si řekne: Dej mu Pámbu věčnou slávu, ale masové mše a pohřbu ve Vatikánu se nezúčastní. V jejím případě totiž nejde o nic jiného, než o davovou hysterii, klanění se jakési vzdálené, neuchopitelné modle.
Ano, právě ta davovost a masovost, ve které se jakákoli individualita ztrácí, mi téměř nahání hrůzu. Protože dav je vždycky tupý, ovladatelný a netolerantní k projevům opačného názoru.

Andrej Halada