Ta otázka je samozřejmě provokativní, kacířská. Jistě, že se nás týká! Jsme součástí euroatlantické civilizace, demokratického světa, který zasahuje proti nedemokratickému diktátorovi, který vraždí vlastní lidi a ty nevlastní nevraždí jenom proto, že na rozdíl od Hitlera nemá dostatečné prostředky.
A ti, kteří proti válce protestují, ji o to víc berou za „svou“. Válka také hýbe světovou ekonomikou a ta má vliv na naši, ve válce je naše jednotka, denně vidíme zprávy a čteme noviny...
Jenže ona se nás ta válka opravdu až tak moc netýká (kromě vojáků-chemiků a jejich blízkých). Spíš se jenom zprostředkovaně dotýká. Odehrává se totiž na bojišti, které je 3 000 kilometrů daleko a Saddám nemá při ruce zbraně, které by mohly ohrozit svým dostřelem Evropu, Česko. Válku sledujeme, hovoříme o ní, ale neprožíváme ji v tom smyslu, jak ji lidé prožívali po staletí v minulosti.
Ve středověku možná lidé věděli, že v sousední zemi se bojuje. Ale spíš to nevěděli. Válka pro ně znamenala to, že přišla do jejich městečka, vesnice a přinesla smrt a hrůzu. Válka buď byla a pak ji cítili na vlastní kůži, anebo nebyla. Dnes máme válku každý večer u sebe doma v televizi, naše oči ji vidí, uši slyší, ale nepociťujeme ji na vlastním těle.
Na těle nestrádáme, ale na duši ano. Představa nevinných obětí nám dělá těžkou hlavu a klademe si otázku, zda to skutečně bylo nutné. Sami se bojíme, co z toho může vzejít, soucítíme s raněnými a pozůstalými, víme, že válka, to je vždycky děs, ať už je spravedlivá nebo ne. Ale jen co vyjdeme do českých ulic, vidíme klidný a blahobytný svět bez strachu. Slunce svítí a jaro je tady. Co se stane, když na pár dnů vypnu televizi a nebudu si kupovat noviny? Mé duši se uleví, protože válka zmizí. Válka totiž v Evropě není. Je mír.
Sám vlastně nevím, jak s tímhle obrovským rozporem mediálního věku naložit. Jsme už skutečně jedna globální vesnice, kde boj v jedné její části se týká i té druhé, anebo jde jen o vesnici v mediálním slova smyslu? Mám se bát, když se bojuje v Iráku, anebo je to jedno, protože je to skutečně daleko a Česko není do války zapojeno? Mám cítit odpovědnost za osud světa, anebo ne, protože když budu myslet na každého mrtvého iráckého civilistu, tak se z toho brzo zblázním? Těžko odpovědět. Jen si asi jako většina přeju, aby to Američané co nejrychleji vyhráli.
