nahoru

Grossova nejtěžší hodinka a Nedvědovo finále

Andrej Halada 11. února 2005 • 03:04

Standa Grossů má problém. Tenhle kluk jeden šikovná, nekonfliktní, hodná, se dostal do nepěkné šlamystyky kvůli bytu, který možná ani moc nechtěl. Standa byl vždycky skromňák, a do koupi toho velkýho bejváku ho určitě navezla jeho penězchtivá ženuška, která ten svůj plebejský původ umí skrývat o dost méně šikovně než Standa. Vždycky, když toho nebohého klučinu vidím, jak se svým třesoucím se dětským hláskem obhajuje, říkám si: jaký ty jsi vlastně právník, když se nedokážeš vysekat z téhle banální šlamastyky…?

To Vladimír Železný žádnou právnickou faklutu nemá, a podívejme, z čeho všeho už vyšel vítězně – a když už ne vítězně, aspoň s teplým poslaneckým místem. Že by to Standovo právnické vzdělání přece jen bylo neprávem získané, jak kdysi na základě rozboru jeho diplomové práce psal Respekt?
Ale změňme tóninu: stejně jako americké úřady dostaly Al Caponeho nikoli na nějakou spektakulární vraždu, ale na prachobyčejné daně, dojíždí teď Stanislav Gross nikoli na výraznou politickou chybu, ale na docela obyčejné lidské vymlouvání se až lhaní. Gross, který postavil svou kariéru na image slušného mladého člověka, se teď projevuje jako staří pokrytečtí pardálové typu Jana Kalvody, kteří si přivlastňovali právnické tituly, ačkoli jim žádné žádná univerzita neudělila. Premiér kličkuje a prchá jako ustrašený zajíc, nedokáže si snad ani představit, že by mohl jít do politického důchodu. Bojí se snad, že by neuživil svou ženu, že by mu utekla s nějakým bohatším jelimanem? Těžko říct, v každém případě je smutné konstatovat, že premiérem této země je osoba, kterou nelze nazvat jinak než: kašpárek.
Kašpárkem ovšem není sám. Působí tak i jeden z „největších Čechů“, fotbalista Pavel Nedvěd. Ne, není jeho povoláním hovořit k davům, není ani jeho parketou formulovat myšlenky. Fanoušci to vědí a proto vnímali jeho proslov při vyhlašování ankety o nejlepšího domácího fotbalistu velkoryse. Co ale nelze velkoryse přehlédnout, je jeho váhavý postoj k reprezentaci. Jako ukňouraná marnivá slečinka, která furt neví: mám s ním jít, nemám s ním jít… Nedvěd v sobě tenhle rys ženské rozpustilosti měl vždycky, když do něj na hřišti někdo trknul, hnedka se válel anebo běžel žalovat rozhodčímu. Hrát kopanou umí fantasticky, je to i vytrvalý dříč, ale není hrdinou. I on jakoby v sobě skrýval jistou bázlivost, strach před odpovědností. Ale proti premiérovské zbabělosti je ta jeho ještě odpustitelná.

Andrej Halada