nahoru

Ještě k tomu Vávrovi

Andrej Halada 5. listopadu 2004 • 01:13

Měl dostat Otakar Vávra státní vyznamenání nebo ne? Toť otázka z rodu hamletovských! O Vávrovi jsem psal do tištěného Reflexu (článek vyšel tenhle čtvrtek), ale přesto bych rád ještě něco dodal. Týká se to Vávrových knižních pamětí - Zamyšlení režiséra, které vyšlo v roce 1982, a pamětí druhých, které pod názvem Podivný život režiséra vydalo nakladatelství Prostor v roce 1996.


Pamatuji si, že když jsem četl Zamyšlení režiséra, tedy režisérovy socialistické vzpomínky, upoutal mne už tehdy celkový tón textu. Suchý a s jistým odstupem, bez zbytečného ideologického balastu. Vávra se nepouštěl do oslavování socialistického realismu, nijak přehnaně neadoroval KSČ, spíš se soustředil na profesionální záležitosti týkající se filmu. Ostatně tak ho vnímali i jeho tehdejší posluchači na FAMU: věcný profesor. Především však z textu čišelo maximální autorovo sebevědomí. To vycházelo z Vávrovy vysoké vzdělanosti, pracovitosti, z jeho schopnosti umět natočit skutečný (byť socialistický) velkofilm. Kdyby žil Vávra v Hollywoodu, byl byl možná spíš producentem než režisérem.
I ty druhé paměti se vyznačují stejným sebevědomím. Ale překvapilo mě, že Vávra je tu víc osobnější, více se tu svěřuje se svými pocity, vnitřními náladami, snad možná i s pochybnostmi. Je zajímavé, že tyhle memoáry začal psát už v roce 1988, dokončil je v první půlce 90. let. Proč se vůbec rozhodl je psát už před listopadem? Tušil, že režim brzy padne a bude se moci vyjádřit svobodně? Nebo cítil, že paměť slábne, a je tedy na čase vše vrhnout na papír, nezapomenout? Pozoruhodný je i fakt, že Vávra tu o komunistickém režimu hovoří tak, jakoby sám nebyl jednou z jeho součástí, opor. Na mnoha místech píše, jak mu nepřejícní lidé z ÚV KSČ či z Barrandova bránili v realizaci jeho (mnohdy megalomanských) filmových plánů a jak musel využívat všech svých kontaktů a známostí k tomu, aby filmy skutečně natočil. Vávra jakoby se cítil být člověkem 1. republiky (vyrostl v ní, je to pochopitelné), ačkoli prakticky všichni ho vnímali jako exponenta komunistického režimu – a do značné míry jím také byl.
Před Vávrou filmařem je potřeba určitě smeknout. Ale co před Vávrou člověkem? Diskutovat můžete na téhle stránce, jsem na vaše názory zvědav!

Andrej Halada