Taky už vám hokejová předstartovní horečka leze trochu na nervy? Koho k Jágrovi, kdo se dostane do sestavy, jaké to bude v nové hale, jak těch 160 km/h hokejového vlaku zvládnou naše kolejnice…
Mediální masáž logicky vyvolává obrannou reakci, člověk chce utéct a ptá se: k čemu to celé vlastně je? O co tu jde? O jedno mistrovství, o pár hokejových zápasů, které se každý rok opakují. Rozum říká: zachovej si odstup, neinvestuj velké emoce. Právě emoce a vzpomínky na dětství, kdy jste hokej prožívali naplno (hlavně boje proti „Rusákům“), ale táhnou vaše já opačným směrem, k televizní obrazovce. Hráčská vášeň může mít mnoho podob.
Pamatuji se, jak se můj někdejší kolega z Mladého světa Roman Lipčík vždycky vyjadřoval o fotbalovém, hokejovém i jiném fanouškovství s největším odporem. Jako úžasný zážitek mi popisoval, jak chodil Prahou, když jsme hráli nějaký veledůležitý hokej a město bylo liduprázdné, nádherné. Jeho pocitům jsem rozuměl – ale nemám tu sílu, abych bez zaváhání učinil něco podobného. Přece jen bych taky chtěl být „u toho“. Jako ten dav. Když je hezky, vyjedu v den zápasu sice na kole, ale pak zastavuju u každé hospody a průběžně sleduju zápas. Jsem uvnitř, ale mám pocit, že si nezadám zas tolik.
Jsem na sebe letos zvlášť zvědavý. Ke kolu jsem nedávno přidal i golf, tedy další konkurence v boji o volný čas. Odpolední utkání, venku hezky, vyhraje aktivní sportování nebo to pasivní? Zájem o hokej bude navíc podporovat nová hala, domácí prostředí.
Myslím, že boje ve skupině si při teplém počasí ujít nechám. Další zápasy mě už asi strhnou. Nebo v sobě najdu tolik síly a vzepřu se masovosti? Upřímně řečeno: kromě naganského finále si zápasy posledních let už stejně vůbec nepamatuju. Čas tyhle zážitky a vypjaté emoce odplavuje až příliš, příliš rychle.
