Německá televizní stanice 3sat má jeden z nejkvalitnějších programů, jaký lze vůbec v televizní nabídce nalézt. Zprávy, dokumenty, publicistika, filmy – nenajdete nic, co by postrádalo obsah. Nevím, jestli to bylo dáno blížícím se výročím VŘSR, ale celou minulou sobotu věnovala 3sat jedinému tématu: Rusko. Viděl jsem čtyři dokumenty a všechny mne nadchly.
První byl o největší ponorce, která kdy byla postavena: jaderném kolosu dlouhém 175 metrů, širokém přes 20 metrů, který Američané označují Typhoon (Tajfun). Film ukazoval ponorku zvenčí, redaktor a kameraman absolvovali také plavbu. Vše, co divák toužil vidět, mu bylo zprostředkováno. Jak toho asi němečtí redaktoři dosáhli? Vždyť tahle unikátní zbraň, která se začala vyrábět na počátku 80. let a existuje jen v šesti exemplářích, nepředstavuje výletní loďku, kterou smí každý prolézt. V až morbidně vyhlížejícím gigantu je kromě jiného i sauna, ovšem vnitřní vybavení nezapře ruský design. Prvky ovládání, zařízení kajut, to vše působí humpolácky, neprecizně. Rozhodně to má daleko k tomu, jak ruskou ponorku viděli v americkém filmu Hon na Rudý Říjen.
Po přistání poblíž Murmanska, kde Typhoony kotví, šel redaktor s kapitánem až do jeho domova. Bydlel na sídlišti. Byt docela ucházející, ale vše vnější zničené. Dost to připomínalo severočeský Chánov. Je neuvěřitelné, že kapitán tak jedinečného plavidla, jehož cena je miliardy dolarů, bydlí v takových podmínkách. Nevím, jak bydlí kapitáni těch asi dvanácti jaderných amerických letadlových lodí, ale myslím, že jim armáda USA rozhodně zajistila skvělé podmínky. Ale Rusko je holt své, jiné.
Druhý dokument byl film-cesta. Putování po Volze od severu na jih. Široká řeka, nádherná krajina, krásné kláštery. Ale také bývalý klášter, nyní vězení. Stojí na ostrůvku uprostřed řeky. Tvrdé podmínky, tak nějak si představuji české lágry z 50. let. Při březích Volhy (resp. jejího přítoku Kamy) se nachází továrna vyrábějící nákladní auta Kamaz. Šéf automobilky je pravý ruský milionář: přepychové sídlo, v něm sportovní sál, v něm kulečníkový stůl a vedle stůl pingpongový. Hra aristokratická i socialisticky lidová. Ve městě chudáci a žebráci. Ale také záběry, jak se lidé baví. Oblečení móda 1975. V Rusku se věci mění stejně pomalu, jak Volha teče.
I v třetím dokumentu se cestovalo. Tentokrát jel redaktor po severním pobřeží Ruska. Cestu musel prolamovat ledoborec. Fascinující záběry ledu a modré oblohy. Když cestovatelé vpluli do ústí Jeniseje, k vesnici Dudinka, přírodní ráj se náhle změnil v apokalypsu. Město (lze vůbec tohle označení vztáhnout na paneláky stojící v moři bahna?) zpola vybydlené, opuštěné. Všude nepořádek, změť starého haraburdí. Lidé žijící téměř jak v 19. století. Jen ty paneláky připomínají, že to dvacáté – a v něm konec SSSR - už tu proběhlo. Podobný obraz zkázy se opakoval i v dalších sídlech, až k Čukotce. Tam vynikl kontrast mezi ruským světem a západem. V jedné vesnici stavěli Kanaďané školu. Typické dřevěné baráčky, ne zrovna vzhledné, ale vysoce funkční, dobře vybavené. Kanaďané byli plní elánu, optimismu. Vedle nich Rusové, Čukčové – apatičtí. Redaktor v komentáři položil otázku: jak dlouho byl lidem ze západu jejich činorodost vydržela, kdyby měli v ruských podmínkách, ruském světě, žít dvacet let? Také by otupěli a utopili své životy v pití? Život v severských podmínkách je všude těžký, ale třeba na Islandu dokáží obyvatelé čelit nepřízni obdivuhodně, zatímco v Rusku jen bojují o přežití. Může za to sedmdesát let komunismu, anebo jde o ruský fenomén, ať je u moci car, generální tajemník ÚV KSSS nebo prezident?
Čtvrtý film portrétoval Petrohrad. Nádherné město na řece, krásné paláce, na ulicích západní auta, exkluzivní butiky. Úžasně zrekonstruovaný Petrodvorec. Skutečné okno na západ - možná ale také to jediné. Docela bych se tam chtěl podívat. Tak přece jen to není marnost nad marnost.
