Slunečné dny babího léta jsou ideální pro cyklovýlety, takže jsem se o víkendu vydal do vojenského prostoru Jince, neboli do té části Brd, do níž se nesmí. Cedule se zákazem vjezdu i vstupu jsou u každé cesty, která do tohoto obrovského areálu o rozloze 20 krát 10 kilometrů vede.
Jsou sice na okrajích zrezivělé, některé pocházejí ještě z dob před rokem 1989, ale pořád platí.
O víkendech tu turisty, především ty na kolech, potkáte. Většinou je nikdo nepokutuje, vojáci mají svých starostí dost a pěší a cyklisty tolerují. V Brdech jezdí cyklisté k bunkrům nacházejícím se u jedné z cílových ploch (točila se tu Obecná škola), k Padrťským rybníkům a pak také k nejvyššímu bodu celé oblasti, k vrchu Tok (864 m.). Na Toku je také turistická schránka a v ní „návštěvní kniha“, jejíž zápisy dokazují, že sem denně míří několik návštěvníků, za měsíc jsou jich desítky. Jak by ne, příroda je tu skutečně nádherná, čistá, nezanešená civilizací. Vjet sem autem je hřích a pitomost.
Když jsem tedy k Toku o víkendu dorazil, uviděl jsem na jedné z blízkých tankových cest čtyři terénní auta. Bylo v nich zhruba tak osm maníků ve věku 25-40 let, někteří hlavy vyholené, skoro všichni v maskáčích, ale vojáci to nebyli. Jejich auta měla normální značky. Ti pánové zjevně neměli nějaké speciální povolení pro vstup, protože moje přítomnost je poněkud znejistila. Nevěděli, jestli nejsem kontrola, tak cosi pronášeli o tom, že pokuty už platili...
Po chvíli vjelo jedno z jejich aut do louže na té tankové cestě. Louže nebyla ledajaká – na délku tak dvacet, třicet metrů, na šířku po celé cestě, hloubka víc než metr vody. Auto v ní uvázlo, nemohlo ven. Kola se točila, vířila už tak kalnou vodu, rámus. Že obyčejný teréňák touhle cestou neprojede, bylo jasné od začátku. Ale adventure je holt adventure. Další auto mu jelo za chvíli na pomoc. Muselo se prodírat okolním porostem, docela ho pokosilo. Kola se bořila do měkkého mechu. Vysoce ekologické chování.
Odjel jsem. Asi za tři sta metrů jsem narazil na lesnickou roubenku a u ní byl muž v zeleném. Říkám mu, že jen kousek odtud si nějací lidé se čtyřmi auty udělali autodrom. Samozřejmě ho to našvalo. Zavolali jsme na pomoc hajného, který má oblast na starosti, ten se vydal hned na cestu.
Na výsledek setkání ochránce lesa se čtyřmi adventuristy jsem nečekal, i když by mě dost zajímalo, zda platili pokutu a jak byla vysoká. V duchu jsem si ale přál, aby ten hajný ještě zavolal vojáky, kteří by všechny ty maníky odvezli na posádku a auta by museli nechat u louže. A co kdyby je v noci třeba někdo vykradl, poničil, rozstřílel – když jsou ve vojenském prostoru? Která pojišťovna by jim to zaplatila, když parkovali, kde nemají?
Když jsem tuhle příhodu vyprávěl kolegovi Kovářovi v redakci, říkám mu, že jsem si zahrál na udavačskou mrchu. On mi opáčil, že jsem se naopak zachoval jako Mirek Dušín. Těm hlupákům to patřilo.
Jasně, já tam vlastně taky neměl co dělat, je tam zákaz vstupu... Ale ta fantazijní představa, jak na auta silácké offroad party útočí dělostřelectvo Armády ČR, jak se z civilní toyoty stává terč pro bitevník L 159, ta mě ještě dlouho bavila.
