To je ale podivné konstatování, že? Kulantnější výraz „odešel dobrovolně“, který jsme se mohli dočíst v novinách, je samozřejmě mnohem patřičnější. Ale podstata zůstává stejná: vzal si život sám.
O sebevraždě jsem tu nedávno psal v souvislosti se zbytečným a spektakulárním upálením mladíka na Václavském náměstí. Na tohle téma se píše těžko, protože jde o čin krajní, absolutní, s ničím neporovnatelný a především totálně individuální. Každý je jinak ustrojen, žije jiným duševním životem, nelze tu dost dobře srovnávat. Vlastně bych měl mlčet. Ale nedá mi to.
Já totiž před tím, že Tigrid ukončil svůj život sám, hluboce smekám. Byl to čin, který přesně zapadá do celého jeho života. Čin nezbabělý a – jakkoli to zní paradoxně – de facto ohleduplný ke svému okolí, blízkým. Jeho dcera to řekla pěkně: „Odešel jsi sám, důstojně...“ Jistě tím svým blízkým způsobil bolest, ale jistě také nechtěl vidět bolest těchto blízkých při pohledu na něj, nemocného, nemohoucího, dlouze umírajícího. Tohle by nebyl elegantní, tigridovský konec. Ale to, co se stalo, elegantní bylo. Starý člověk, který za život vykonal vše, co mohl vykonat, zaklapl knihu a odešel.
K něčemu takovému je potřeba mít velkou odvahu, velkou duši schopnou neuvěřitelného nadhledu. Napadá mě, že podobným způsobem odešel i režisér Martin Frič. V roce 1968, těsně po okupaci, spáchal sebevraždu tím, že se napil alkoholu, ačkoli to měl od lékařů zakázáno. Natočil skoro stovku filmů, zažil první republiku, válku, padesátá léta, točil se všemi nejlepšími českými herci. Tváří v tvář Rusům a novým hrůzám si řekl: tohle už mi za další trápení nestojí. Žádná prohlášení, žádná gesta. Jen mlčenlivá odvaha velkého člověka, umělce.
Bude to znít hodně divně, ale některých sebevražd si lze cenit, je dobré si na ně v souvislosti tou kterou osobou vzpomenout. Ta Tigridova mezi ně patří a nemá na rozdíl od 99% všech ostatních (včetně Palachovy) nádech tragického zmaru. Jak se občas říkávalo: ten měl ale hezkou smrt!
