O kom jiném, než: o Železném

Vladimír Železný mi byl vždycky sympatický svou inteligencí, manažerskými schopnostmi, verbálním nadáním. Samozřejmě mě vytáčely k nepříčetnosti přehlídky demagogie, melodramatičnosti, využívání lidské omezenosti až blbosti, které předváděl ve svém pořadu. Ale klobouk dolů, umění propagandy zvládal geniálně.


Oceňoval jsem ho i ve chvíli, kdy se rozešel s CME a kdy se rozhodl postavit silnému soupeři. Byl sám jen se svou licencí, měl jen jméno a loajalitu některých spolupracovníků. Dokázal ale vydupat už podruhé Novu ze země.
Železnému jsem fandil i ve chvíli, kdy se ho ČSSD pokusila uvrhnout do vězení. Měl jsem pocit, že šlo především o politickou záležitost, nikoli trestní. Potřebovali se nepříjemného ředitele, který byl vcelku známým stoupencem ODS, zbavit.
Po deseti miliardách pokuty už hra na sympatie a celé to „fandění“ skončilo. Deset miliard je jasný fakt, žádná polední sobotní hra se slovy. Možná je ta pokuta nespravedlivá, neoprávněná, ale stejně tak nespravedlivě a neoprávněně přišla CME o svou účast na vysílání Novy. Tahle hra se hrála vždycky na hraně pravidel i za nimi, takže stěžovat si, že jakýkoli výsledek je nefér, nemá smysl.
Na jedné straně člověk, jehož schopnosti, vnitřní síla, výjimečnost intelektu, fascinují. A na straně druhé jím vytvořená komerční televize, která má hodnotu jen jako zdroj peněz, a je to navíc instituce, za kterou leží dluh 10 miliard korun. Jak to k sobě pasuje, jak to posuzovat?
Ta chyba je asi v samé podstatě téhle „mesaliance“. Člověk se Železného schopnostmi má (měl) na to, aby vytvořil cosi, co bych nazval „dílo s nadčasovou hodnotou“. Nemusí to být umělecké dílo, může to být i něco v oblasti politiky či obchodu. Železný ale „jen“ vytvořil komerční televizi, která žádnou nadčasovost nenese ani svým programem, ani tím, že by českou mediální scénu posunula vpřed. Energie a schopnosti nebyly směrovány k cíli, který by jim byl na výši. I když: ta sbírka obrazů - která mu ale vlastně nepatří - je skutečně unikátní. Třeba právě ona je tím „dílem“. A možná to tak vždycky chtěl.