Čeští hokejisté zase hrají na mistrovství a národ zase fandí. Měl bych taky, ostatně jako malý kluk jsem v roce 1978 těžce nesl, že nás Rusové v pražském finále porazili. A moc jsem se radoval, že jsme v roce 1985 vyhráli.
Jenže dneska je mi to jedno. Mistrovství mám už nějakou dobu spojené s nehokejovými zážitky. Hraje se vždycky v květnu, příroda už se zelená a venku bývá hezky. Kdo by seděl doma a koukal na hokej, jehož výsledek je předem dán: buď vyhrajeme, nebo prohrajeme. Stejně jako loni, předloni, předpředloni – a bude to tak za rok, za dva, za tři… Sport je skvělá věc, ale nejlepší je, když ho sami provozujete. V tom květnu totiž při slunečných dnech s teplotami nad 20 stupňů jezdím na kole a i kdybychom hráli finále, tak jedu. Odpolední víkendové zápasy mistrovství vidím tak, že vždycky zastavím v nějaké hospodě, tam běží televize, chvíli se koukám, pak zas jedu, za půl hodiny další hospoda, další pětiminutovka s limonádou a televizí, třeba se už i skóre změnilo…
Prostě mistrovství světa v ledním hokeji mám zafixované jako jízdu na kole českou krajinou. Pamatuji si, jak jsem sledoval část první třetiny finále se Slováky (v kterém to vlastně bylo roce?) v hospodě v Netvořicích, a dokonce jsem tam viděl hned dva góly. Štamgasti mávali vlajkama, křičeli góóóóól jak zběsilí, zatímco já jsem tiše jedl svou zmrzlinu (dali mi k ní italskou vlaječku – jak nestylové!), a oni na mě koukali dost divně. Snad si mysleli, jestli náhodou nejsem Slovák, ale mně to bylo fuk, protože už jsem se těšil, že za chvíli jsem u Slap a tam se můžu vykoupat. A na plážích bude málo lidí, protože všichni budou koukat na tu naši bitku se Slováky.
Že je mi hokej i fotbal i cokoli kolektivně národního čím dál lhostejnější, to není jen tím, že na kole je při slunečném počasí hezky. Čím dál víc si totiž říkám, že tohle davové šílenství, ta identifikace s jakýmsi týmem, je vlastně hloupost. Znám ty lidi, kterým fandím, do kterých investuju své emoce? Stojí opravdu za to? Jsou to lidé čestní, schopní, féroví? Nevím, neznám je osobně. A proč bych nemohl fandit třeba týmu Dánů – tenhle národ je mi například docela sympatický. Protože jsem se narodil v Čechách a jsem Čech, musím automaticky fandit právě jen tomu jedinému týmu? To je dost nesvobodná volba.
Ale dobrá: fanděte, přejte českým hokejistům vítězství. Já si budu zase přát, aby bylo v příštích volných dnech hezky.
(Psáno 7. 5. dopoledne, večer je čtvrtfinále s Rusy. Vyhrajeme...?)
