Darovanému koni na zuby nesahej, ale sáhnu si. Dostal jsem vstupenky na taneční megashow Lord of the Dance. Kdybych lístky platil, stálo by mne to bratru tři nebo čtyři tisíce. Takhle jsem seděl v páté řadě uprostřed a viděl ty nádherné tanečnice s nohama míhajícíma se v rytmu irských tanců úplně zblízka a zadarmo.
Irské tance jsem viděl už kdysi v televizi, na obrovském pódiu tančilo přes padesát tanečníků a bylo to úžasné. Každý tanec jiný, neustále se měnící kostýmy, hudba syrová a dunivá, až běhal mráz po zádech. Něco podobného jsem čekal i v pondělí 22. dubna, kdy se Lord of the Dance předvedlo v pražské T-mobile aréně poprvé. Jenže zážitek se neopakoval.
Na pódiu nebylo přes padesát, ale jen třicet tanečníků. Show netrvala moc dlouho, přestávka následovala po pětačtyřiceti minutách, druhá půlka měla čtyřicet minut a pak jediný pětiminutový přídavek. Kostýmy chudé, vrcholem nevkusu bylo číslo ve spartakiádním oblečení trička/kalhoty á la Poupata ´85. Taneční čísla byla prokládána vystoupením zpěvačky s hláskem tklivým jak Iveta Bartošová, hrály tu i dvě houslistky, ale podezírám je, že to byl playback. Tanečníci dobří, ale choreografie nic moc, také scéna se neměnila po celou dobu show. Světla na dnešní možnosti fádní.
Byl jsem skutečně zklamán. Namísto očekávaného ryzího irského tanečního zážitku jsem byl konfrontován s umělohmotným, kosmopolitně přistřiženým odvarem, který připomínal Ein Kessel Buntes. Profesionálně odvedený kýč. Zřejmě ale budu s podobným názorem osamocen, protože publikum na konci vstávalo, šílelo, tleskalo ostošest. Naprosto jsem to nechápal.
Trošku světla do toho vnesla moje lépe informovaná žena a internet, přičemž oba zdroje mi prozradily, že existuje několik velkých show irského tance. Už v roce 1995 vytvořil show Riverdance americkoirský choreograf Michael Flatley, který ovšem původní soubor opustil a ihned vytvořil nové představení Lord of the Dance, které bylo charakterizováno jako „irské tance zrozené mimo Irsko“. Z původního Lord of the Dance pak vznikla jakási „zájezdní“ verze, se kterou nyní jezdí soubor po celém světě – čili taková americkoirská Lúčnica, která dojela i k nám. A to, co jsem viděl v televizi, se prý provozuje pouze v Dublinu a je to opravdu „ryzí...“
Tam si asi musím dojet zase já.
