Vždycky, když čtu nářky nad „primitivní hollywoodskou“ kulturou, nad hloupými americkými filmy, říkám si, že autor Hollywood moc nezná. Vždyť hollywoodská studia každoročně produkují desítky velmi slušných žánrových filmů (komedií, milostných příběhů, dramat atd.) řemeslně prefektně odvedených. Jenže teď jsem musel takovým kritikům dát za pravdu.
Byl jsem na filmu, který sice řemeslně prefektní byl, ale jeho duch byl zároveň nesmírně primitivní a jeho smysl nulový. Ten film se jmenuje Daredevil.
Byl natočen podle comicsové předlohy. Už to o něčem svědčí. I když na druhou stranu třeba taková stylizace filmového Batmana mi vždycky připadala úžasná a vynikající gangsterka Road to Perdition také vznikla podle obrázkového příběhu.
Daredevil je příběh slepého právníka, který se večer vydává v koženém oblečku do města a létá po střechách, skáče, běhá a bojuje proti bezpráví. Fakt, že slepec má orientační smysl jako Batman se Supermanem dohromady, mi nějak nešel do hlavy. Příběh postavený na hlavu je přitom stereotypní až hrůza – malý chlapec přišel o zrak, mafiáni mu zabili otce, on teď v dospělosti touží po pomstě. A to ještě hrdinovu jedinou lásku také zavraždí. Vše se odehrává v noci, depresivní divácký dojem podtrhává brutální zvuková a hudební složka. Hnusný nářez...
Asi jsem už na podobné filmy ve svých pětatřiceti starý. Kdyby mi bylo patnáct, možná by se mi podobná blbost líbila, stejně jako se mi právě v těch patnácti líbila třeba Cobra se Stallonem. Ale spíš ne, spíš je to prostě jen ta špatná tvář Hollywoodu. Ostatně Daredevil žádný super kasovní trhák ani v Americe není.
Naopak velký úspěch, alespoň měřeno oscarovou nadílkou, zaznamenalo Chicago. Čekal jsem hodně, byl jsem trochu zklamaný (v porovnání s Daredevilem je to ale božské veledílo). Chicago má styl podobný Kabaretu Boba Fosseho, ale na americké poměry je to až příliš civilní, málo spektakulární muzikál. Překvapivě také postrádá větší dramatičnost, je to poněkud monotónní přehlídka hudebních čísel střídajících se s dramatickými scénami, takové brnkání na jednu strunu. Jako kdybyste seděli na divadle, ne v kině. Mám pocit, že cesta, kterou šel Baz Luhrmann ve svých hudebních filmech Romeo a Julie a Moulin Rouge, je mnohem modernější, ty filmy jsou také propracovanější a efektnější. Ale Chicago asi oslovilo akademiky víc proto, že je to ryze americký příběh, z jejich historie, tudíž jim je bližší než univerzální shakespearovská milostná povídka nebo francouzská melodramatická romance.
