Byla to náhoda. Šel jsem v pátek večer do kina, do multiplexu Slovanský dům. Hned vedle pokladen je vchod do restaurace a tam stál u vchodu jakýsi mladík s brejličkami, na saku modrou placku, v puse doutník jako od Churchilla a tvářil se nekonečně vítězně a důležitě.
Byl to poslanec Jan Vidím (ODS), který dělal dveřníka u oslavy, kterou ODS pořádala na počest Klausova zvolení. Vidímova nafouknutá postavička v sobě ztělesňovala lidskou malost, na kterou na pár vteřin padl odlesk velikosti, takže se dotyčný hned cítil být sám vítězem.
Při pohledu na tu přehlídku samolibosti jsem si říkal, že Klaus je možná někde ve skrytu duše rád, že se podobných typů a typečků může zbavit. Že mu dění a někteří lidé v ODS nejsou zrovna moc po chuti, dokázal svými SMS zprávami (zveřejnil je Blesk), kterými soukromě komentoval zvolení Mirka Topolánka do čela strany. Topolánek pak svůj neklausovsky buranský politický styl navíc potvrdil siláckými projevy při volbě prezidenta, jimiž vlastnímu kandidátovi spíš škodil než prospíval.
To, že Klaus je po vyhrané volbě jako proměněný, je podle mého soudu dáno i tím, že může začít de facto znovu. Může se odstřihnout od nepříjemně prohraných loňských voleb, může se zbavit stranických půtek stejně jako stranických patolízalů. Dosud byl vnímán jako jeden z nejvýraznějších politiků, ale pořád jako straník, pravičák, reprezentant jedné ze skupin. Teď se ale náhle dostal do pozice „boha nad vodami“, šéfa šéfů. I když je šéfem, kterému nikdo nepodléhá, který nemá – kromě obyčejných státních úředníků, členů kanceláře – žádné podšéfy ani armádu věrných bojovníků, že nemá ani velkou faktickou moc, má to výhodu v tom, že je se svou funkcí, se svým majestátem, sám. Nikdo mu do toho nebude už nijak kecat. Nebude žádný sarajevský atentát, nebude potřeba nikoho mobilizovat, nebude muset dělat kompromisy. Klausovi takové mocenské postavení vyhovuje, protože víc než týmovým hráčem vždy byl a je sólistou. Stejně jako třeba Vladimír Železný, který Američanům „vzal“ televizi proto, že ji chtěl řídit jen sám (a věděl, že to umí nejlíp), stejně jako Miloš Zeman, který své spolustraníky jen chytře využíval i zneužíval k vlastnímu politickému úspěchu.
Dá se společně s Bohumilem Hrabalem říct, že se Klaus „uvítězil“. Dosáhl, čeho chtěl dosáhnout, výš už nelze jít (pominu-li Nobelovu cenu, kterou ale asi nikdy nedostane, protože pokud bude nějakému českému politikovi vyhrazena, tak jedině Havlovi). Dosáhnout cíle a vítězství je krásná věc, ale v tom vítězství je do budoucna skryto nebezpečí prázdnoty. Kam dál, bude si třeba Klaus říkat jednou? Ale to už je jeho starost.
