Já ho prožil výborně. Odhodlal jsem se k výstupu. Seděli jsme se ženou večer v restauraci, ale před dvanáctou jsme se zvedli a vyrazili do svahu. Petřínského. Na stráních, které jsou na jaře tak úchvatně zelené, ležel pár centimetrů vysoký, bílý sněhový příkrov. Cesty byly umydlené a ušlapané.
Moje žena v botech s hladkou podrážkou a se středně vysokými podpatky klouzala a tak jsem jí v botech typu traktor chytil za ruku a pomáhal vzhůru. Po sedmi letech manželství a jedenácti letech vztahu to bylo gesto téměř romantické. Líbilo se jí to. Okolo nás mířili vzhůru také jiní kopcolezci, většinou cizinci, někteří měli i košíky s lahvemi a sklenky. Když jsme došli na vrstevnici u Nebozízku, zastavili jsme se vyhlédli na Prahu. V nočním mrazu bez mraků zářila krásně, zima štípala, ale nevadila. Srdce na Pražském hradě se najednou nejevilo jako symbol vykřičeného podniku, ale jako skutečný symbol krásy, vřelosti a lásky. Zamířili jsme ještě výš, až na samý okraj planiny nad Nebozízkem. Okolo pár lidí, ani moc na to, aby si člověk připadal utlačován, ani málo na to, aby si připadal osaměle. Výhled jak z kapitánského můstku, výhled generála nad bojištěm. Nadhled nad světem, který člověku dává pocit vyrovnanosti, klidu. Tak si představuju, že má člověk přivítat Nový rok.
Ve dvanáct spustili ti všichni dole ve městě své ohňostroje a trvalo to asi patnáct, dvacet minut. Nic ohromujícího, ale přesto byly ty tisíce zářících prskavek krásné. Neviděli jste totiž ty opilé obličeje vystřelujících, ty davy hlupáků, kteří neumí trávit Silvestra jinak, než že se opijí jak zákon káže, ale viděli jste jen ty střílející ohýnky.
Nad námi zářily hvězdy, scházeli jsme ze svahu dolů. Hned druhý den jsem vyrazil na první novoroční vyjížďku na kole a i když jsem se dvakrát vymlátil na zmrzlém ledu, bylo to příjemných třicet kilometrů po sněhových cestičkách Bílé Hory, Hvězdy, Šárky a Baby. Snad vkročím i do toho roku 2004 podobně hezky.
