Před čtrnácti dny jsem tu psal o nepoetické výstavě Československý socialistický realismus. A předevčírem jsem byl na poetickém realistovi Koudelkovi. O téhle obrovité výstavě ve Veletržním paláci (přes 300 snímků) se bohužel psalo i proto, že Knížák Josefa Koudelku nepřímo napadl a je z toho trapný skandálek...
. Ale o tom teď nebude řeč. Mimochodem v Reflexu číslo 49, který vyjde příští týden (5. prosince), je rozhovor s Koudelkou, který dělal Petr Volf. Už jsem ho četl a je výborný, takže si ho nenechte ujít.
Před tím, než jsem na výstavu šel, mi Honza Šibík říkal, že je to prý nejlepší výstava, jakou kdy viděl, absolutní vrchol. Střežte se kohokoliv, kdo vám bude podobné absolutní řeči vykládat před čímkoli: výstavou, filmem, knihou, divadlem. Když čekáte mnoho, býváte zklamáni, když nečekáte nic, býváte mile překvapeni. Ne, podle mého soudu nejde o "nejlepší" výstavu a Koudelka ani není "nejlepším" žijícím českým fotografem (i když nevím, koho bych jmenoval místo něho - Saudka?; jen mi prostě nepřipadá správné říct, že JK je číslo 1 a JS tím pádem už "jen" číslo 2). Když také budu kritický, tak musím říct, že originalitu cyklu věnovaného Cikánům (vznikl v 60. letech) bohužel přetřely další tisíce snímků na dané téma a divadelní fotografie z Divadla Za Branou nejsou nic víc, ani nic míň, než velmi dobré divadelní fotky... Co mě naopak velmi překvapilo, jsou Koudelkovy první fotky. V nich je cítit úžasné obrazové vidění, poezie, originální talent. A samozřejmě cyklus z roku 1968 - to jsou skutečně skvělé dokumentární fotografie.
Nejvíc mne ale oslovily panoramatické fotografie. V prvotním dojmu se zdá, že jejich smyslem je především dokumentovat zničenou krajinu, přisuzovat fotografiím úzce ekologický význam. Ale ono to přes černobílost materiálu černobílé není. Fotky ukazují pustou zem, prázdnou a šedivou, Koudelka však v téhle neestetičnosti dokázal najít krásu tvarů. Víc než ideologem je tu právě jen tím dokumentaristou. Necítím v jeho fotkách vztyčený prst, ale naopak jistou fascinaci dotyčnými místy. Možná se v Koudelkovi jako bývalém inženýrovi probudil smysl pro techniku a pro její možnosti - i když jsou to někdy možnosti spíš hrozivé.
Kdybych měl říct jednu fotku, která mi stoprocentně uvízla v paměti, tak je to panorama obrovité sochy Lenina, která rozložena na několik kusů leží na lodi a pluje kdesi v Rumunsku po řece. Vstříc moři, vstříc zapomnění, do šíře duchů a démonů...? Ta fotografie dokumentuje, ale má mnohem širší rozměr. Dějinný, filozofický, metafyzický.
Tak možná měl ten Šibík pravdu, možná je to skutečně nej...
