nahoru

Český fotbalismus

Andrej Halada 23. října 2002 • 11:59

O rasistické fotbalové ostudě Slovensko-Anglie psaly minulý týden všechny noviny. A zrovna včera jsem se díval v televizi na zápas Slavia-Ostrava. Dvacet minut před koncem vběhl na hřiště červenobílý černoch Audauto a z davu se začalo ozývat búúúú a húúúú. Bylo to hrozné. Už Karel Poláček velmi přesně popsal ...

fanouškovství českého národa a vcelku laskavě ho zkarikoval v Mužích v offsidu. Tenhle „fotbalismus“ ovšem není v jádru vůbec laskavý. Je naopak omezený, tupý, přízemní a dnes i agresivní, násilnický a rasistický. Dav fotbalový se až tak neliší od davů, které vynášejí k moci diktátory typu Hitlera – toho, který se nakonec stal osudným i pro Poláčka samotného.
Když jedu o víkendu na kole, míjím i hřiště na okrajích Prahy a u menších vesnic. V sobotu či neděli odpoledne se na nich hrají zápasy. Pár lidí na lajnách, sem tam nějaký pokřik. Tohle není anonymní prvoligový dav, protože na každého je vidět, každý je snadno odhalitelný a lidé se většinou i vzájemně znají. Jenže i tak tu je slyšet lidská agresivita, vulgárnost. Vesnický fotbálek má pořád svou neopakovatelnou atmosféru, jenže její sympatická tvář je střídána tváří lidské hlouposti.
Občas jedu i dopoledne a na hřištích se hrají žákovské zápasy. Zastavím, poslouchám a mrazí mě. Nezní tu sice žádné rasistické nadávky, ačkoli mezi kluky člověk najde nějakého Roma. Nicméně způsob, jakým trenéři a otcové hystericky pokřikují na své osmi až čtrnáctileté kluky, mi vždycky vyrazí dech. Je to kombinace drilu vězeňského a vojenského. Co se asi tak odehrává v hlavě kluka, který zpoza lajny slyší jen brutální jekot přikazující mu, aby „makal“, „jel“, aby se „neflákal“ atd? Mám dojem, že někde se to v tom klukovi ukládá a jeho chování to hodně ovlivní. Z kluků pobíhajících na hřišti se sice nerodí násilníci z hlediště (ti totiž fotbal sami hráli a hrají jen minimálně), uvádím to ale jako ilustraci celkové úrovně fotbalu jako sportu i společenského fenoménu.
Fotbal je dnes v Čechách bohužel prostoupen naprosto odpudivým způsobem chování a jednání. Je to svět nečistých praktik v hledišti, na hřišti i uvnitř tribun, svět, ve kterém víc než fair-play platí, že výhra znamená odpuštění hříchů. Svět s minimem kladných hrdinů. A nejhorší na tom je, že nejde o izolovaný svět, ale do jisté míry je to odraz společnosti jako celku.

Andrej Halada