nahoru

Výlet podél vymleté Vltavy

Andrej Halada 12. září 2002 • 10:55

Minulý týden jsem sliboval popis cyklistického výletu od Slap až po Prahu. Už ten pohled, když stojíte nahoře na slapské přehradě, je mimořádný. Koryto Vltavy pod přehradou je úplně jiné, vše, co rostlo na březích před povodněmi, je náhle pryč. Zůstaly světle šedivé kameny...

Minulý týden jsem sliboval popis cyklistického výletu od Slap až po Prahu.
Už ten pohled, když stojíte nahoře na slapské přehradě, je mimořádný. Koryto Vltavy pod přehradou je úplně jiné, vše, co rostlo na březích před povodněmi, je náhle pryč. Zůstaly světle šedivé kameny, ze stromů, které vydržely, jsou jen pahýly bez listí. Voda, která padala přepadem z přehrady, všechno zdevastovala v délce zhruba dvou stovek metrů.
Jenže jak se po vodopádu hladina zklidňovala, ztrácela i sílu a také svou výšku. Jel jsem na kole podél Svatojánských proudů do Štěchovic (ano – o téhle „cyklostezce“ se psalo v novinách v souvislosti s úrazy i úmrtími; jede se tu skutečně špatně), ale tady povodeň moc neřádila. Hladina se zdvihla o dva tři metry, bylo to opět vidět na do bíla zbarvených, vodou očištěných skalách podél toku. V některých místech ale dokonce vznikly plážičky, voda k břehům naplavila písek. Jako na Havaji. Kousek od Prahy.
Jenže pak přijedete do Štěchovic a to je boží dopuštění. Levý břeh dopadl strašně, pravý je vyšší, tam to vypadá „lépe“. Zastavil jsem u místního fotbalového hřiště a v nálevně jsem se zeptal, jestli nemají limonádu. Nabídli mi matonku. Když jsem chtěl platit, odmávli to: „To je dobrý, to je humanitární pomoc...“ Vůbec se místním nedivím, že si v téhle nálevně nalévali jedno pivo za druhým, protože jejich naděje na opět krásné hřiště, opět krásné městečko, je hodně vzdálená.
Ze Štěchovic do Davle jsem se po silnici podél řeky dostal jen proto, že jsem policistovi ukázal novinářskou legitku a řekl, že si chci vyfotit ten kus spadlé vozovky. Silnice jde kupředu, najednou díra deset metrů, pak zase silnice pokračuje. Dokonce je vidět stará cesta, která vedla při břehu. Na ní se navršil při stavbě silnice val vysoký asi pět metrů, na něj se položil nejprve beton (Praha – Štěchovice byla první betonová silnice u nás), pak několik vrstev modernějšího asfaltu. Teď jsou tyhle „letokruhy( výborně vidět). A také jsou vidět oblé balvany, které kdysi lemovaly Vltavu a pak posloužily jako podklad pro silnici. Voda je cestářům dala k dispozici, teď si je vzala zase zpátky.
V Davli mě zaujalo, že voda se těsně zastavila před budovou místního nádražíčka. Všimli jste si – skoro žádná z železničních tratí nebyla vodou totálně zničena, zasažena. Náspy a stanice jsou prostě vysoko. Jak to ti předci postavili chytře – pamatovali si povodně z půlky 19. století, výšku hladiny zdvihli o rezervu dva až tři metry a bylo to. Proč nejsme také tak prozíraví, proč si lidé zase znova chtějí stavět obydlí v zátopových oblastech?
Pod přehradou ve Vraném je to jako pod Štěchovicemi a Slapy, vymleté koryto řeky zničilo vše na březích. Zbraslav dopadla také hrozně, ale největší spoušť čeká po soutoku Vltavy s Berounkou: Radotín + Modřany. Bezútěšný modřanský břeh je bezútešný i proto, že to je vlastně krajina nikoho, jsou tu jen jakési zbytky staveb jakýchsi firem. Jinak sutiny, šrot, nějaký ten porost a plevel... A prach, bahno, komáři a smrad.
Zajel jsem si i k jezu v Modřanech. Nikde žádná cedule, žádná zábrana. Dojedu až k břehu a najednou na mě z cesty volají dvě ženy: „Co tam děláte...?!“ „Jenom se dívám“ „Tady se nemáte co koukat. Běžte pryč, hyeno..!“ Upozorňuji, že jsem se díval na technické zařízení, nic jsem nebral a dokonce ani nefotil. Ale jsem holt ta hyena, co se přiživuje na neštěstí druhých. Anebo že by ty dámy jen byly tak zblblé vším tím mediálním povodňovým humbukem?

Andrej Halada