nahoru

Benešovy dekrety? K smíchu!

TOMÁŠ FEŘTEK 16. května 2002 • 10:07

Deset dní jsem se na kole potuloval územím, kterému se dřív říkalo Sudety. Původně jsem chtěl napsat pohraničím, ale to je trochu nedorozumění. Sudety rozhodně nejsou jen pohraničí, v Čechách sahaly až k Mělníku a na Moravě ke Svitavám a Litomyšli a byla to podstatně větší část republiky, než si dnes připouštíme. Dojmy z té cyklistické cesty ...

mám dva. Ten první – ani padesát pět let poté, co odtud odešlo devadesát až sto procent obyvatel, se nepodařilo rány po odsunu – vyhnání Němců zacelit. Když jedete tím územím na kole – tedy pomalu a mimo hlavní silnice, máte pocit, že pořád vidíte totéž. Naleštěné chalupářské skvosty vedle zbořených domů a opuštěných fabrik. Na vlastní oči vidíte, že bohatství nepochází z majetku, protože ten tu po odsunu prakticky všechen zůstal, ale z lidské tvořivosti. A lidé tu chybí. Proto jsou dodnes Sudety většinou tak chudé.
Ten druhý dojem je paradoxní. Zatímco celá republika, nebo přinejmenším to platí o médiích, debatuje o Benešových dekretech a vyrovnání s Němci, u hranic s Německem se tváří, jako by se jich to netýkalo. Vracet Němcům majetek? K smíchu! Dvě třetiny původních německých domů už dávno nestojí. Tady se čtyřicet poválečných let mnohem víc bouralo než stavělo. A pokud někdo o svůj majetek opravdu stál, už dávno ho má. Koupil ho před deseti lety za babku a přes prostředníka. Němců, kteří si koupili v Krušnohoří dům nebo chalupu a jezdí přes hranice na víkend, je docela dost. “Jestli mají v Praze nějaký problém s Němci, tak ať se s nimi vyrovnají. My s nimi vycházíme bez problémů!” řeknou vám prakticky všude od Aše po Rumburk. Jako novinář z toho vyvozuji , že i v čase globálních sítí není nad to jít se podívat osobně, jak se věci mají. Tenhle sudetský výlet mě v tom jenom utvrdil.

TOMÁŠ FEŘTEK