220 zbytečných slov

Těchto třiadvacet řádků píšu s trpkým pocitem, že marním čas. Nezbývá mi než přiznat, že moje žena je učitelka češtiny a každé jaro trávíme rok od roku vzteklejším nadáváním na středoškolské přijímací zkoušky. Pár škol už se poučilo, ale pořád převažují ty, které s vážnou tváří požadují...

po adeptech středního vzdělání, aby v polovině dubna dokázali, že bezchybně rozlišují podstatná jména pomnožná a hromadná, věty jednočlenné a dvoučlenné, větné ekvivalenty, příslovečná určení míry, času, místa, příčiny, účelu, podmínky a nevím čeho ještě. Je - li to v přijímacích zkouškách, nezbývá učitelům na základní škole, než tyhle nesmysly probírat. A pokud se děti ptají, k čemu je to dobré, popravdě jim odpovědět, že k ničemu. "Je to znalost, milí žáci, jejímž nácvikem jsme strávili půl roku a kterou využijete přesně v té jediné hodině, kdy budete skládat zkoušky na střední školu." Nemůžeme se pak divit, že nezbývá čas na to, aby děti, kterým je patnáct, zvládly napsat srozumitelný dopis a přečíst odborný článek tak, aby chápaly, o čem je. Z téhle výchovy pologramotných malých lingvistů mě může vzít čert. Přinejmenším třetinu toho, co se v češtině učí na základní škole, jsem nikdy nepotřeboval ani já a to se psaním velmi různých textů deset let živím. Takže tohle je na to marné téma poslední slovo. Dvousté dvacáté. Zbytečné.