Vláda minulou středu ukončila patnáct let se vlekoucí spor o pozemky pod dálnicí do Hradce Králové. Farmářka Ludmila Havránková dostala za svých deset „dálničních“ hektarů dvě stě padesát hektarů zemědělské půdy. Místopředseda vlády Čunek to komentoval slovy, že je to naposledy, co se nechala vláda takto vydírat. Je to mimořádně hloupý výrok. Paní Havránkové bychom naopak měli být za její neústupnost vděční.
Proč? Odpověď není složitá a stačí nahlédnou do historie tohoto sporu. Tam totiž zjistíte, že celá ta transakce byla pro stát drahá jen proto, že se státní úředníci chovali jako ignoranti a arogantní hulváti.
Když totiž v roce 1993 rodiče paní Havránkové žádali o navrácení polí u Hradce Králové, psali státním úředníkům, aby zohlednili fakt, že tudy povede v budoucnosti dálnice a vydali jim pozemky, kterých se dálnice nedotkne. Tehdy tedy mohl mít stát ( a my všichni) pozemky pro dálnici fakticky zadarmo. Stačilo dát jim jiných deset hektarů. Jenže na tuto žádost nedostali Havránkovi žádnou odpověď.
Když o několik let později začali po jejich polích jezdit zeměměřiči, žádala paní Havránková o to, aby dostala za své pozemky výměnou stejně kvalitní půdu v blízkém okolí. Tehdy tu ještě taková byla k dispozici. To byl rok 1998. Pozemkový fond i Ředitelství silnic a dálnic ale žádost ignorovaly a paní Havránkovou občas některý z inženýrů upozornil, ať si nevyskakuje, že ji nakonec stejně vyvlastní.
Přesto se paní Havránková dál snažila o dohodu. Nakoupila restituční nároky a opět žádala Hradeckou expozituru pozemkového fondu o odprodej osmdesáti hektarů půdy, kterou měla v tu dobu pronajatou. Ona by se pak vzdala půdy pod budoucí dálnicí. Fond půdu prodal, ale někomu jinému.
V té době se paní Havránková spojila s ekologickými aktivisty, prodala jim trucpruh svých polí, aby vyvlastnění nebylo tak jednoduché, a řekla, že pozemky neprodá. Odmítla dvacet devět miliónů, které za ně tehdy stát nabízel, s tím, že si na svých polích vydělá dost, a trvala buď na výměně za pole, která jí umožní hospodařit, nebo na vyvlastnění. Stát střídavě nekomunikoval, smlouval a vyhrožoval a nakonec – kapituloval. Výsledek znáte. Přišlo nás to všechny dost draho.
A za co tedy máme být paní Havránkové vděční? Právě za tu neústupnost. Příště si snad dají státní úředníci pozor, protože možná pomalu začínají chápat, že doby, kdy stačilo zadupat nebo někoho uplatit, skončily. Že když se nebudou chovat korektně, prohrají. Paní Havránková předvedla, že s každým se vorat nedá. A za to těch několik let, kdy se od konce dálnice couráme do Hradce po okreskách, určitě stojí.
Související články:
O tomhle případu ještě mnohokrát uslyšíte. Má k tomu všechny předpoklady, napsal Tomáš Feřtek v článku REBELOVÉ Z DONUCENÍ v roce 2002 (Reflex č. 7/2002). Měl pravdu:
Tomáš Feřtek: VYVLASTNIT! (Reflex č. 11/2004)
Tomáš Feřtek: DÁLNICE DO HRADCE A „EKOTERORISTKA“ HAVRÁNKOVÁ (Reflex online, 28. 6. 2005)
Tomáš Feřtek: KDO BLOKUJE ČESKÉ DÁLNICE? (Reflex online, 22. 12. 2006)
Tomáš Feřtek: PŘÍPAD HAVRÁNKOVÁ. ZVÍTĚZILI EKOTERORISTÉ? (Reflex online, 10. 9. 2007)
