Slovní hodnocení jako přílohu k vysvědčení po deváté třídě zavedla ministryně Buzková. Ministr Liška ho čerstvě zrušil a od slovního hodnocení místo známek ustupují i některé reformní základní školy. Je to dobře, nebo špatně?
Samozřejmě že odpověď tak prostá není. Ještě před pár lety bylo slovní hodnocení místo vysvědčení s číslicemi rozlišovacím znakem „dobrých alternativních a pokrokových škol“, které tím chtěly naznačit, že se zajímají o to, co dítě opravdu umí, a ne jen, jak dopadlo při pololetní písemce.
Dokonce i povinnost základních škol sepsat každému deváťákovi výstupní hodnocení, které shrne všechny jeho znalosti a dovednosti včetně toho, jak se chová k ostatním, byl docela dobrý nápad. Jenže narazil.
Zaprvé na neschopnost učitelů něco takového sepsat.
Zadruhé na fakt, že hodnocení z jednotlivých škol jsou tak různorodá, že přinášejí minimum srovnatelných informací.
A zatřetí přibylo učitelům práce. Jedni musejí hodnocení psát, druzí číst a shodnou se jen v tom, že je to celé k ničemu, protože slovní hodnocení je příliš subjektivní.
No a spousta základních škol, i těch rozumných, od slovního hodnocení ustoupila proto, že je pro rodiče nesrozumitelné.
A v tom je podstata problému. Známky jsou totiž subjektivní úplně stejně jako slovní hodnocení, ale mají zásadní výhodu. Přečteme je rychle, mnoho nám sice neřeknou, ale fungují jako semafor. Jednička a dvojka, to je zelená – jeď a nestarej se. Trojka – bacha, možná se blíží problém. Čtyřka a pětka – havárie. Když přehlédnete oranžovou, nic moc se neděje. Přehlédnout červenou hrozí kolizí. Slovní hodnocení je neúspěšné proto, že víc pozornosti, než kolik vyžaduje semafor, obvykle nejsme ochotni školní docházce vlastních dětí věnovat.
Takže je dobře, že ministr Liška povinné slovní hodnocení po deváté třídě zrušil. Nejsou na ně připraveny ani školy, ani rodiče. Jako vynucená povinnost nefunguje. Ale některé školy si ho dobrovolně ponechají jako alternativu známek a my ostatní se k němu vrátíme až někdy, až nám přestane stačit semafor.
