Poslouchal jsem to včera celý den v rádiu. Hned po ránu citovali z Práva, že prý ministerstvo školství vyhazuje peníze za webové stránky, které by se daly udělat desetkrát levněji a stejně učitelům k ničemu nejsou. Některé ty weby znám, některé jsem si prohlédl a musím konstatovat, že jsou učitelům na nic pouze v případě, že neumějí číst a v životě neslyšeli o tom, že existuje něco jako internet.
Dokonce jsem si kvůli tomu koupil i Právo. Už jsem si zvykl, že my novináři jako nositelé informací nebýváme zrovna nejpřesnější, ale tohle byl opravdu excelentní kousek. Redaktor Práva tu píše, že ministerstvo školství investovalo do webu www.rvp.cz třináct miliónů korun, ale dotázaná expertka říká, že takové weby umějí „napsat“ i pod sto tisíc. Ne že by státní zakázky nebyly občas předražené, ale tohle je zjevný nesmysl. Něco jiného je totiž web napsat a něco jiného je dva roky ho udržovat v chodu a plnit ho příspěvky. Když si ty stránky otevřete, najdete metodický portál nasměrovaný na učitele, kteří se snaží zorientovat v současné reformě školství. A těch užitečných informací je tam docela dost. Včetně toho, jak vypadají podobné reformy v zahraničí, nebo zcela konkrétních tipů pro práci v hodině. Navíc ministr Liška v připojeném rozhovoru vysvětluje, že na obsahu webu na částečné úvazky pracuje zhruba třicet lidí. Jestliže po léta vytýkáme ministerstvu školství, že pro podporu reformy nic nedělá, tak zrovna tohle je konkrétní, užitečné a dostupné pro všechny.
Nicméně Právo se ptalo učitelů a ředitelů, jestli portál znají. V naprosté většině ho neznají a nepoužívají. Jenže to asi není vina toho webu. Všeříkající je jedna z odpovědí: „Vezmeme-li v potaz věkové složení učitelů, úroveň jejich počítačové gramotnosti a často středoškolskou kvalifikaci, je to vyložené plýtvání penězi.“ Hezky řečeno. Takže hlavní argument proti vzdělávacím portálům placeným ministerstvem školství je, že mnozí z učitelů, kteří mají děti naučit zacházet s informacemi a technologiemi, jsou pologramotní, takže snažit se k nim dostat nějakou informaci pomocí internetu je plývání a marnost. Znamená to, že jediným způsobem, jak pedagogy informovat, je oběžník pana ministra psaný na kozím pergamenu a čtený za hlasitého bubnování před ředitelnou?
Ještě mě napadá jedno zdůvodnění, proč tak pitomý článek vyšel. Jedním z úkolů projektu je dát o sobě vědět. Tenhle „skandál“ je ideální příležitost. Třeba si tyhle stránky alespoň učitelé, kteří už o internetu cosi zaslechli, včera poprvé otevřeli.
