Měl bych úpěnlivou prosbu k prezidentské kanceláři. Až budou v českých kinech dávat nový film Michaela Moora Sicko, zrušte panu prezidentovi vycházky. Jestli mu připadala Al Goreova Nepříjemná pravda demagogická a přiměla ho o klimatických změnách napsat knihu, nemusel by tenhle kousek ve zdraví přežít. A tentokrát bych se mu ani nedivil.
Předpremiéru si Moorovo Sicko odbylo na jihlavském festivalu dokumentů a i když publikum netleskalo ve stoje dvacet minut, jako prý při americké premiéře, pozornost rozhodně film vzbudil. I moji. Tak neurvalou propagandu jsem dlouho neviděl a to do toho započítávám i předchozí Moorovy kousky. Třeba Fahrenheit 9/11 mi na mnoha místech přišel vtipný.
Téma nového filmu je jednoduché. Americký systém zdravotních pojišťoven, které se snaží na svých klientech co nejvíc ušetřit, je špatný a všude, kde je všeobecné zdravotní pojištění, se pacientům daří lépe. Tempo a přesvědčivost, s jakou tuhle myšlenku Moore do diváků natlačí, je oslňující. Nejdříve předvede několik pacientů, které systém poškodil odmítnutím péče, i když si platili pojištění, pak naznačí, že takových jsou desetitisíce, a vydá se do Kanady, Anglie a Francie, aby ukázal, že tamní systém funguje lépe. Je to vlastně takový zdravotnický ráj pro lékaře i pacienty. A cestou nezaváhá ani na chvíli, je-li po ruce nějaký emocionálně vydírající moment. Plačící matky, bezdomovci zruinovaní zdravotními náklady, zemřelé děti; naopak šťastné matky a děti, které se diví, jak se může někde za zdravotní péči platit. Ty argumenty, které nejsou s Moorovým záměrem v souladu, hladce pomíjí. Třeba fakt, že francouzský sociální a zdravotní systém je tak štědrý (a nákladný), že tématem posledních let a také prezidentských voleb byla právě jeho změna. Vrcholem jsou záchranáři pracující na Ground Zero, o které se stát nepostaral a oni trpí nejrůznějšími chorobami, ač se obětovali pro veřejné blaho. Ty Moore naloží na loď a odveze je na Guantánamo, americkou vojenskou základnu na Kubě, kde pro ně žádá alespoň takovou zdravotní péči, jakou tam mají uvěznění teroristé. A když je oslyšen, přesune je do Havany, kde se o ně na státní klinice postarají mladí, hezcí a empatičtí kubánští lékaři. Léky jsou tu za pár centů a péče dostupná a zdarma. Slzy jsou všeobecné, na plátně i v hledišti. Jen pozor, někteří diváci brečí smíchy.
Ale v něčem je ten film opravdu zajímavý. Pokud jde o základní myšlenku, totiž že americký zdravotní systém je problematický, Moore se nejspíš nemýlí, stejně jako když pokládá rozumnou otázku, jak to, že zdravotnický systém chudé komunistické Kuby dosahuje statisticky lepších výsledků než zdravotnický systém bohatých Spojených států. A druhé sdělení je, že pokud chcete přesvědčit o něčem středněproudé americké publikum, musíte s ním komunikovat právě takovou manipulativní show, která nepřipouští pochybnosti. V tom se americké „dokumenty“ posledních let – Fahrenheit 9/11, Super Size Me, Nepříjemná pravda i Sicko podobají. Ale oněch devět soudně uznaných omylů a manipulací Al Gorea je proti Moorově palbě opravdu drobnost. Vlastně ze všeho nejvíc je to film o kulturní odlišnosti. Pozoruhodný.
