Nápad je to jednoduchý. Obřad sledovaný dojatým příbuzenstvem a zakončený polibkem by vás „nerozlučně“ spojil s tím druhým dejme tomu na sedm či deset let. Pak by z úředního hlediska přestalo vaše manželství existovat, včetně ekonomických výhod či závazků. S výjimkou závazků k dětem, samozřejmě. Pokud byste se dohodli, stačil by jediný podpis k dalšímu kontraktu na dobu určitou. Byli byste pro?
Oficiálně ten nápad není můj, domácí konzervativce jím dráždí německá poslankyně Gabriele Pauliová. Žádná zelená, ale křesťanská politička, pravda netradiční. Trochu mě to štve, stejný koncept promýšlím už dlouho, jen jsem s tím nestihnul přijít jako první. Ale to není na překážku, pokud vám chci vysvětlit, proč mi to přijde dobrý nápad. Těch důvodů je hodně, vybírám jen ty nejdůležitější.
Vzhledem k tomu, že dnes se zhruba polovina manželství stejně rozvádí, je dobré, když si lidé předem rozmyslí, jak to vyřeší s bytem, penězi, výživným… Vedlo by to k větší samostatnosti a ubylo by těch, kteří se cítí po rozvodu tím druhým oškubaní. Manželství s jasným (byť jen potenciálním) koncem by přispělo k větší zodpovědnosti.
Nejspíš by se lehce zvýšil počet sňatků, protože by je uzavírali i ti, kterým přijde ten doživotní termín přece jen trochu dlouhý a rozvod jako nepříjemná záležitost. Ale vydržet deset let s někým, s kým si rozumím, to se dá. Asi by se zvýšil i počet rozchodů dvacetiletých manželství, která drží pohromadě už jen kvůli společnému majetku a rozvodovým komplikacím. Když tak na některá z nich koukám, žádná škoda by to nebyla.
Nejspíš by se k sobě lidé i o něco líp chovali, protože by bylo mnohem jasnější, že pro udržení partnera musím i něco udělat; že to není žádná samozřejmost, když se mnou je. Ubylo by nedobrovolných domácích služek, tloustnoucích pánů v teplákách, ale i dam, co mají pocit, že klofly živitele, který se z toho už nevykroutí.
K základnímu zabezpečení dětí byste potřebovali jeden kontrakt, k tomu, aby odešly z domu, nejspíš dva, praktičtější by to bylo s jedním člověkem. Ale život bývá komplikovaný. No a ten třetí by už byl soukromá citová záležitost. Do důchodu pořád ještě daleko.
Navíc by to nebyla zase tak velká novinka, jak nám to připadá. Zhruba do konce devatenáctého století platilo, že manželství se uzavíralo sice „na věčnost“, ale fakticky trvalo v průměru dvanáct let, pak jeden či druhý umřel a bylo třeba se docela pragmaticky domluvit s někým dalším, protože žít sám bylo tehdy podstatně těžší než dnes. To jsem vyčetl v knize Dějiny obyvatelstva, ale existují speciální historické monografie přímo o manželství. Z těch je zřejmé, že manželství bylo tehdy v daleko větší míře praktická ekonomická smlouva a ne důsledek hormonálního záchvatu. Takže manželství na dobu určitou by se vracelo k už vyzkoušenému modelu. Vlastně je to především korekce podstatně lepší zdravotní péče. Až dvacáté století totiž zná něco tak podivuhodného jako je diamantová svatba.
K tomu nápadu lze mít zcela oprávněné teologické a filosofické výhrady, ale podle mého názoru by na současné dosti tristní situaci manželství jako instituce mnoho nezhoršil a mnohému by pomohl. Co myslíte?
Související články:
Tomáš Feřtek: SLÁVA, MANŽELSTVÍ NA DOBU URČITOU!
