Debaty o tom, jestli krvavé filmy a počítačové hry způsobují u dětí agresivitu, se vedou léta bez jasného výsledku. Jak je to s agresivitou nevím, ale jsem si skoro jistý, že bázlivých dětí přibylo skoro určitě.
Vyprávěla mi jedna známá, jak si na ni rodiče stěžovali, že děsí jejich děti tím, že je vodí na hřbitov. Tedy ve skutečnosti je vodila v rámci jakési vlastivědné vycházky na faru a okolo kostela, ale je pravda, že hroby tam byly. Když se ptala, čeho se náctileté dítě asi tak může bát ve dvě odpoledne na venkovském hřbitově, dostalo se jí odpovědi, že zombie. To je přece jasné.
Když se dnes v nějakém filmu objeví hřbitov, tedy kromě hřbitova válečných veteránů v patriotických amerických filmech, vyleze oživlá mrtvola skoro pokaždé. A když se díváte na horory častěji než na večerníček, není pak divu, že máte stíhu.
O tomhle efektu hororů, krváků a počítačových her se obvykle moc nemluví. Většinou se věnujeme tomu, jestli nám dítě neustřelí „brokárnou“ hlavu, jak je to dobrým zvykem v Doomu, ale ve skutečnosti je to přesně naopak.
Docela běžně se setkávám s třinácti čtrnáctiletými dětmi, které se bojí jít do lesa, protože je tam hmyz a divná zvířata, a za každým rohem vidí mutanty, zombie a příšery. Když trávíte u počítače, videa a televize většinu života, můžete mít docela legitimní pocit, že svět za dveřmi je šílené místo plné atentátníků, mrtvol, krvežíznivých nakažených klíšťat, labutí s ptačí chřipkou, o vrazích a zombie nemluvě. Zkuste si takhle v jedenáct večer procvakat televizní kanály. Řekněte upřímně, chtěli byste v takovém světě žít?
